Indie - 27.3.2012 (út) - 31.3.2012 (so)

27.3.2012 (út) a 28.3.2012 (st)

Dva dny na plážích. Chtěli jsme pěšky dojít na pláž Butterfly, asi dva kilometry severně od Palolemu. Nějací naháněči nám tam nabízeli vyjížďku lodí, ale i tak bychom tam strávili asi jenom hodinu, proto jsme se tam chtěli vypravit sami.

Pláž Palolem

Zašli jsme až za mys na konci Palolemu, ale dál už pokračovat nešlo. Skalnaté útesy a neschůdný terén. Tak jsme to vzdali a místo toho jsme se rozhodli jet na pláž Patnem, která leží jen několik kilometrů jižně od Palolem a dá se sem snadno dojet autobusem, který jezdí do Margaonu. Autobus pro dva stál 10 Rs.

Pobřeží severně od Palolem beach

Pláž Patnem

Na Patnem jsme objevili takový malý ráj. Pláž není tak známá jako Arambol, Agonda nebo Palolem, nebo snad mnohem více komerční Calangute a Baga, je tady jen pár lidí, několik málo plážových restaurací s lehátky, klid. Ceny jsou taky mnohem přijatelnější než na sousením Palolemu, a dokonce i ubytování v chatkách je zde možné sehnat už za 300 Rs. Škoda, že jsme to nevěděli dříve, určitě bychom se ubytovali raději zde. Z Palolem se stal takový cirkus pro turisty a přizpůsobuje se jim vše, včetně jídelníčků. Kdo sakra jede na dovolenou do Indie, aby tady v restauracích jedl nějaké pitomé ruské saláty nebo špagety carbonara?
Ve středu jsme chtěli na pláž Agonda, která je odtud asi 7 km, ale zdejší autobusová doprava je tak mizerná, že bychom se tam dostali až odpoledne, tak jsme zase zajeli na náš oblíbený Patnem.

No možná to mysleli jako vtip, ale já už bych se vůbec nedivil, kdyby to mysleli vážně...

Nechcete si pronajmout kolo, motorku, nebo ehm... cikána?

29.3.2012 (čt)

Náš poslední den v Goa. Až do 14h se válíme na pláži před naší chatkou a vychutnáváme si poslední chvíle plážového nicnedělání.
S dostatečným předstihem před odjezdem vlaku jedeme do Margaonu, abychom si hodili batohy do úschovny na nádraží a stihli se ještě trochu projít po městě, a navštívit mimojiné i zdejší tržiště. Tady jsme ovšem narazili na jednu z těch situací, kde se střetnete s indickou logikou, kterou prostě nejste schopní pochopit.
Zavazadlo vám vezmou do úschovy jen tehdy, když jej opatříte vlastním zámkem. „Bez zámku vám zavazadlo nemůžeme vzít“, hlaholil zřízenec a vedle něj stáli další tři, kteří mu přikyvovali. Chvíli nechápu, k čemu tam teda všichni ti čtyři maníci jsou, a co je vlastně jejich práce, když ne hlídat zavazadla, aby z nich někdo něco nevybral. Pro jistotu mi to ještě dvakrát zopakoval, abych to dobře pochopil. Ukázal jsem na batoh, a ptám se jej „Jak si myslíte, že bych měl zamknout krosnu, která má dvě velké kapsy a několik menších postranních?“ Podíval se na mě, pokýval hlavou (myslím, že souhlasně, i když to jejich kývání ze strany na stranu může znamenat cokoliv), a řekl „Yes sir, bez zámku vám zavazadlo nemůžeme vzít“. Pochopil jsem, že s tímto zaseknutým gramofonem nemá smysl se bavit, utrousil jsem několik nadávek v češtině a šel pryč. Několik hodin jsme teda museli čumákovat na nádraží, než nám v 19h přijel vlak do Mumbai.

Západ slunce nad Palolem beach

30.3.2012 (pá)

Cestujeme třídou 3AC (klimatizovaný vagón, kde v jednom kupé je 6 postelí (3 nad sebou). V kupéčku s námi cestuje čtyřčlenná indická rodinka. Cesta vlakem byla příjemná, dobře jsem se vyspal, a v půl páté ráno jsme byli na nádraží v Bombaji. Chvíli jsme tady museli přečkat v čekárně, alespoň do rozednění, než jsme se vydali hledat ubytování.
Jakkoliv stanice Chhatrapati Shivaji Terminus (CST) vypadá zvenku úchvatně, vevnitř je to, i když dobře organizovaný a fungující, bordel. Neustálý hluk, odjíždějící vlaky dlouze troubí, aby je stihli i ti největší opozdilci, lidé čekají několik hodin na přípoje, tak tady prostě leží všude na zemi a spí. Každou chvíli za vámi přijde nějaká žebračka nebo přijede na skateboardu chlap bez nohou a chce peníze.
Kolem sedmé raději bereme batohy a jdeme hned naproti nádraží do hotelu doporučovaného v našem průvodci, který se jmenuje City Palace. Mám z toho trochu hrůzu, protože v Mumbai už jsem kdysi v hotelu spal a za hodně peněz tady dostanete vždy velmi pochybnou kvalitu, ušmudlaný pokoj, v lepším případě s oknem. Tento hotel nás ale velmi mile překvapil, pokoje jsou krásně čisté, mají klimatizaci a dokonce je v ceně snídaně.
Cena je ovšem oproti průvodci z roku 2007 trojnásobná – 2200 Rs. Když se chvilku bavíme v češtině a tváříme se u toho kysele, tak recepční trochu znejistěl a nabídnul cenu 1500 Rs, ale i tak jsme se otočili a řekli, že ještě navštívíme jedno dvě místa, a pak že se rozhodneme. Tento trik na ně platí vždy, i když tentokrát jsme opravdu byli rozhodnutí odejít. Nakonec jsme dohodli cenu 1200 Rs, což není špatné, máme to se snídaní a vzhledem k tomu, že je teprve před osmou hodinou, získáváme v té ceně ještě půl dne navíc (check-out mají ve 12h). Je to sice stále tolik, co jsme zaplatili za 3 noci v Mysore, ale zůstáváme jenom jednu noc a hotel má dobrou polohu, tak to moc neřešíme. Koneckonců je to v přepočtu asi 400 Kč.

Snídaně - samosy

Po sprše jdeme do Colaby na trajekt na ostrov Elephanta. Je to přes hodinu dlouhá plavba (cca 9km) a proplouváme zálivem, kde kotví obrovské nákladní lodě, ve vojenském doku jedna válečná loď indického námořnictva a jedna letadlová loď. Na jednom z ostrůvků nedaleko pobřeží je ropná rafinérie a je zde zakotvených několik obřích ropných tankerů.
Elephanta je známá svými krásnými hinduistickými chrámy vytesanými do čedičových skal. Je jich zde celkem pět, z toho jeden je vlastně jen jeskyně s malým oltářem, ale hned první chrám je obrovský, s mohutnými sloupy, bohatou výzdobou a působivými sochami v nadživotní velikosti. Celý komplex chrámů je chráněnou památkou UNESCO.

Gateway of India a hotel Taj Mahal

Jeskynní chrám na Elephanta Island

Vstup do jednoho z chrámů na Elephantě

Channa masala (cizrna v pikantní omáčce)

Bohužel se dá celý areál projít asi za hodinu a nikam jinam vás nepustí. Přitom ostrov je velký, mohli tu udělat několik vycházkových okruhů. Někdy jim to prostě moc turisticky nepřemýšlí. Ostrov by se ale klidně mohl přejmenovat na Opičí, protože je zde spousta drzých opic. Když jde kolem nějaký turista a nese si v ruce láhev vody nebo balíček čipsů, v nestřeženém okamžiku mu je opice ukradne a už si to s nimi peláší na vzdálenější místo. Umí si samy odšroubovat flašku a napít se z ní.
Během zpáteční plavby se tvoří celkem silné vlny a cesta je trochu zábavnější. Loď se kymácí ze strany na stranu a několikrát jsme dostali pěknou sprchu od vlny, která narazila do přídi. Celkem dlouho jsme měli nastaven kolizní kurz s jedním ropným tankerem, který se k nám blížil zezadu velkou rychlostí. Když už byl celkem blízko, lidi to postřehli a začali se otáčet a sledovat, jak se bude situace vyvíjet. Skoro na poslední chvíli se náš kapitán buď probudil, nebo si uvědomil, že tanker asi neuhne a stáhnul kormidlo stranou. Všem se viditelně ulevilo.
Odpoledne se jdeme podívat na trh Crawford market. V Mumbai je několik velkých tržišť, kde se prodávají různé věci (oblečení, starožitnosti, šperky, všelijaké harampádí), tento se specializuje na ovoce, zeleninu, drogerii, koření a různé oříšky.
Denise se tu moc nelíbí, protože je tady (jak jinak) všude bordel, a navíc se z nějakého vedlejšího tržiště s masem line zápach rozkládajícího se masa. Tam ji raději neberu, už jsem to párkrát zažil, po shlédnutí takového trhu se může snadno stát, že se člověk rozhodne být raději vegetariánem. Jestli jste někdy nechali ležet kuřecí maso dva dny mimo lednici, tak to budete znát.
Nicméně nakupuju luxusní vysušené kašmírské chilli papričky, z nichž jedna v jídle vám nadělá na záchodě hotové peklo, a to za desetinu ceny , než za kterou jsem je koupil na trhu v Mapuse, kešu oříšky, které jsou asi tak třikrát větší než ti mrzáčci, co se prodávají u nás, směsi koření na různá curry, kardamon a několik dalších dobrot. Hotové produkty se tady prodávají za ceny, které jsou vytištěné na obalech.

31.3.2012 (so)

Dnes hodinu po půlnoci nám letí letadlo, a tak musíme jenom zabít čas. Jdeme pěšky od nádraží CST k pláži Chowpatty, městskou pláž, která je hlavně večer velmi živá, jsou tady stánky s jídlem, lidi si tady dávají dostaveníčko a promenádují se po nábřeží. Přes den to tady tak nežije. Koupat se tu nedá, voda je silně znečištěná městskýma splaškama a příliv vyplavuje na břeh tuny odpadků. Proti plážím v Goa je tohle odpad.
Jdeme dál na Malabar Hill, nevysoký kopec na poloostrově severně od Chowpatty. Jak se blížíme ke konci mysu, doprava postupně slábne, až se ocitáme na malém klidném místě doslova zastrčeném a utopeném mezi masivní panelákovou zástavbou a mrakodrapy, u vodní nádrže Banganga Tank. V jejím středu je zapíchnutý dřevěný kůl, který podle pověsti o bohu Rámovi symbolizuje střed světa. Nádrž prý vznikla tak, že bůh Ráma probodnul zemi svým šípem. Kolem nádrže je velké množství menších hinduistických chrámů, stánků s občerstvením a je tu docela čilý ruch.

Panorama na Chowpatty beach

Pereme, pereme... Aby bylo prádlo čistoskvoucí...

Banganga tank

Ulička na Malabar hill

Po krátké přestávce se vracíme na Chowpatty beach a snažíme se najít tržiště Chor Bazaar (čti čor bazar). V překladu to znamená „zlodějský bazar“, neboli bazar čórkařů :-). Jeho název údajně vznikl tak, že královna Viktorie po příjezdu do Bombaje zjistila, že postrádá housle (v jiné verzi příběhu šperky nebo peněženku), chybějící předmět pak byl objeven právě na zdejším tržišti.
Navečer jsme ještě zašli do Colaby, abychom si dali večeři v naší oblíbené restauraci Delhi Darbar, a pak jsme se vrátili do hotelu pro věci a taxíkem odjeli na letiště. Dnes jsme našlapali velké množství kilometrů a jsme dost unavení.
Na letišti jsme byli ve 20h, odlet letadla je až v 1h. Nějaký pikolík u vchodu na letiště nám oznámil, že nás nepustí dovnitř, protože tam můžeme nejdříve 4 hodiny před odletem. Ptám se ho, jestli máme jako sedět tady na ulici, a proč není možné si sednout dovnitř a počkat tam. Zase pouštěl tu svoji ohranou písničku, ale pak z něj vypadlo, že se můžeme posadit do čekárny na konci terminálu.
Jdeme tedy do čekárny, tady sedí u vchodu tři maníci a ptají se kam jdeme. Říkám, že máme odlet letadla v 1h ráno a oni na to, že pokud chceme čekárnu využít dříve než čtyři hodiny před odletem letadla, musíme si koupit waiting ticket za 60 Rs. Chvilku jsem tam stál a civěl na něj s otevřenou pusou. Další indická logika, kterou evropan prostě nedává. Letištní poplatky jsou vyšší než letenka samotná. Ale ty služby, které tady za ně dostáváte, jsou mizerné. Kdyby tam neseděli ti tři darmožrouti, tak by ani poplatky nemuseli vybírat. Poslat tady početný tým six sigma, tak by měli co dělat až do konce své kariéry. To už jsem se neudržel, vypustil jsem několik nadávek, tentokrát v angličtině, aby tomu rozuměli i oni, a odešli jsme.
Nejvíc mě udivuje, s jakou produktivitou práce se tady člověk setkává. U nás to sice taky není žádná sláva, ale tady je to v některých případech opravdu do očí bijící. Tak například u každé check-in přepážky musí být zaměstnáno nejméně 7 lidí. Čtyři z nich se okamžitě rozběhli mezi lidi a rozdávají imigrační formuláře. Jakoby na to nestačil nějaký stojánek, kde si je může každý cestující vyzvednout. Pak je tady slečna, která s neuvěřitelně pomalou rychlostí vystavuje palubní vstupenky. Z tiskárny jí vyjede štítek na zavazadlo, ale ona jej nenalepí, na to tam stojí další člověk, který nedělá nic jiného, než že lepí štítky.
Než se dostanete k bráně, zkontroluje váš pas a palubní vstupenku nejméně 6 různých lidí. Když nastupujete do letadla, jedna zaměstnankyně vezme palubní vstupenku a nascannuje ji do počítače. Palubní vstupenku vám pak vrátí, abyste ji o metr dále dali druhé pracovnici, která z ní odtrhne ústřižek, jehož část vám dá do letadla. Všude jinde na to stačí jedna osoba. Jen musí udělat o jeden pohyb navíc. No prostě neuvěřitelné.

A tak končí i naše cesta po Indii. Zvládli jsme toho projet hodně, navštívili jsme spoustu zajímavých míst a nedali jsme za to ani polovinu toho, co by nás to stálo s cestovní kanceláří. A to jsme se nijak neodbývali. Indie může být drsná a pro slabší povahy dost těžko stravitelná, ale jak jsme se naučili, Indii se nesmíte snažit pochopit, ale brát ji takovou jaká je. A cestovatelům má opravdu hodně co nabídnout.
Tak třeba zase někdy příště? :-)