Vietnam 28/03/2023, čtvrtek
Včera jsem už neměl sílu dopsat deník. Včera byl takový politicko vzdělávací program. Ráno jsme šli do Ho Chi Minhova mauzolea. Je to monumentální betonová budova, do které je vstup zdarma a stojí tady nepřetržitě několikasetmetrová fronta. Převážně to jsou Vietnamci, a sem tam ze zvědavosti i nějaký západní turista. Ho Chi Minhovo tělo je zde vystaveno nabalzámované, a každý rok se posílá do Ruska na údržbu. Ti s tím totiž mají bohaté zkušenosti... Ho Chi Minh si sám o sobě nic takového nepřál a chtěl jen prostou kremaci, ale teď je to atrakce číslo jedna a pro Vietnamce nejsvětější místo vůbec. Představuje pro ně nejen symbol komunistické ideologie, ale i osvobození národa od kolonializmu.
Součástí mauzolea je i park s prezidentským palácem a dům na kůlech, kde Ho dva roky přebýval.
Po návštěvě jsme ještě zamířili do chrámu literatury, což je chrámový komplex s pěti nádvořími, který byl založen v roce 1070. Později zde vznikla první vietnamská univerzita, kde se učil konfucianismus, literatura a poezie.
Večer jsme se vypravili kousek dál od centra ke krásné pagodě Tran Quoc, jež je postavená na málem ostrůvku mezi dvěma velkými jezery, a její věž má osm pater. Už se stmívalo a udělali jsme několik hezkých fotek, až budu doma u počítače, tak je tady nahraju, do mobilu to bohužel fotit nešlo.
Na večeři jsme šli do restaurace ve staré čtvrti a dali si jarní závitky s grilovaným hovězím masem, které jsme si sami museli zabalit. Docela zábavné, a díky množství bylinek i úžasně dobré, a pak sumce s koprem a jarní cibulkou. Obě jídla by vystačily na samostatné hlavní chody, ale nějak jsme to neodhadli, a tak jsme šli zpátky totálně přecpaní. Po pár pivech jsme navíc ztratili orientační smysl a trvalo nám dost dlouho, než jsme našli náš hotel. Bloudili jsme uličkami staré čtvrti skoro hodinu...
Dnes (pátek) jsme vstali kolem páté a jeli jsme na letiště, protože jsme měli přelet do Ho Chi Minhova města. Taxi jsme měli dobře už v hotelu, a myslím, že za slušnou cenu. Denisa nechtěla v hotelu dávat žádné peníze, protože si myslela, že taxikář bude zas nějaký mafián a naúčtuje nám to dvakrát. Po předchozích zkušenostech jsem to celkem chápal, ale hotel byl doporučený v lonely planet a myslím že podobnou boudu by si nemohli dovolit, protože bych okamžitě napsal do redakce a o takovou negativní publicitu určitě nestojí. Naštěstí vše klaplo a na letišti jsme byli včas.
Dvouhodinový přelet stál cca 1200 Kč. V Saigonu jsme byli od jedenáctou, a byl jsem překvapený, že na vnitrostátním terminálu nečekali žádní dotěrní taxikáři. Nepřišel za námi ani jeden. Nám to ale nevadilo, protože jsme jeli místním autobusem. Cesta do centra stála 10 Kč na osobu, namísto 250 Kč, které jsme tady zaplatili posledně. Autobusová zastávka byla jen 300 metrů od našeho hotelu.
Ubytovali jsme se a šli na procházku do města. Navštívili jsme muzeum znovusjednocení. Její dnešní podoba je z roku 1963 a je postavená v takovém tehdy moderním hranatém socialistickém stylu. Byla domovem prezidenta jižního Vietnamu až do jeho zbrklého útěku v roce 1975. Je postavený krásně vzdušném stylu a uvnitř je vyzdoben krásnými uměleckými díly. V podzemí jsou rozsáhlé protiletecké kryty. Přes den bylo nesnesitelné vedro, teploty dosáhly 36°C...
Pak ještě jdeme do méně zajímavého chrámu Nefritového císaře. V porovnání s ostatními chrámy nás tento moc nezaujal... Večer jsme si dali pár piv v našem hotelu a šli spát.
0 Komentáře