20.9.2010, Pondělí
Vzdálenost: 60 km
Nastoupáno: 600 m
Nocleh: Solothurn
Včera jsem dorazil do Solothurnu ve Švýcarsku (cca 40 km severně od Bernu), kde zůstávám dvě noci. Dnes ráno jsem vyrazil s kolem v kufru do malého městečka Twann, odkud jedu na kole přes malé, ale moc pěkné městečka La Neuveville a Le Landeron až do Neuchatel. Je možné zvolit několik tras, jedna vede podél obou břehů vodního kanálu spojujícího jezera Bielersee a Lac de Neuchatel, druhá v Landeronu odbočí do svahů s vinicemi.
Po cestě do Neuchatel volím variantu přes vinice. Pěstují se zde hlavně odrůdy Pinot Noir, Garanoir, Regent, a z bílých Elbling, Charmont, muškát, Freisamer a ryzlink. Jelikož to ještě není tak úplně na jihu, jsou zdejší červená vína světlejší barvy a mdlé chuti. Naproti tomu zde produkují výborná bílá vína (zdejší oblast je položena o něco jižněji než Alsasko).
Cesta přes vinice je velmi příjemná, narozdíl od Itálie tu jsou všude cyklostezky, ale k tomu se ještě dostaneme. La Neuveville je příjemné historické městečko s několika kavárnami a restauracemi, většina z nich ale před pátou odpoledne nevaří. Landeron má krásné oválné náměstí lemované barevnými pastelovými fasádami domů, ale tentokrát je výhled zkažen množstvím stánků připravujících se na nějaký trh.
Neuchatel je naproti tomu velké univerzitní město s historickým centrem, ale bylo dost vylidněné, je možné, že ještě nezačala škola. Jediné otevřené restaurace jsou arabské nebo čínské fast-foody.
Zpět se vracím po břehu vodního kanálu, perfektně značená cyklostezka mě v pohodě vyvedla z města ven. Celá trasa měřila 57 km a vedla víceméně po rovince.
21.9.2010 Úterý
Solothurn – Firenze
Vzdálenost: 640 km
Camp: Firenze
Dnešní den jsem prakticky strávil přesunem ze Švýcarska do Florencie. Cesta je dlouhá 640 km a ve Florencii jsem byl kolem páté hodiny večer. Měl jsem rezervaci v hostelu nedaleko centra města, ovšem to jsem netušil, že se zde nedá skoro dojet, a rozhodně ne zaparkovat. Navigaci bylo jedno, že uličky jsou metr a půl široké, a že se nedá odbočit do pravého úhlu. Několikrát to bylo fakt na milimetry. Lidi koukali, občas jsem měl pocit, že jsem vjel do pěší zóny, protože jsem tam byl jediný (kromě pár skútrů). Nakonec jsem hostel našel, ale nastal problém s parkováním, v celém vnitřním městě je zóna se zákazem parkování. Došla mi trpělivost a vyhledal jsem nejbližší camp a vypravil se tam. Naštěstí je postaven na kopci hned nad městem, takže cesta do centra je pěšky záležitostí 20 minut.
Panorama Florencie z Piazza de Michelangelo
Večer jsem se šel projít po městě. Už jsem tady jednou byl, takže jsem jen tak bloumal bezcílně ulicemi a sednul si na večeři ve výborné restauraci na náměstí Santo Spirito. Byly to tagliatelle s kančím ragú. Speciality z kančího masa jsou v Toskánsku velice rozšířené.
22.9.2010 Středa
Camp: Firenze
Dnešní den jsem věnoval prohlídce Florencie a navštívil její hlavní “atrakce”, jako Ponte Vecchio, kde sídlí zlatníci a obydleli most takovým způsobem, že na něj naplácali obytné budky, kopii Michelangelovy sochy Davida na náměstí u Palazzo Vecchio (druhá kopie je u kempu na Michelangelově náměstí), Piazza de Duomo (gotická katedrála, nejznámější dominanta města) atd.
Docela vyčerpávající den, ale kdyby člověk chtěl navštívit důkladně všechny hlavní památky nebo galerie, mohl by tady strávit celý týden. Já už jsem se spíš těšil, až budu někde na venkově a zase šlápnu do pedálů.
To jsem ale ještě musel ochutnat místní nejznámější jídlo – Bistecca alla Fiorentina, florentský biftek. Podle průvodce jsem vybral restauraci, kde údajně servírujou to nejkvalitnější maso. Na mase hodně záleží. Měl by to být T-Bone steak z mladého býka, minimálně 24 hodin proleželý. Steak má obvykle váhu kolem 1kg a cena v restauraci se pohybuje kolem 35€ za kilo, u řezníka za polovinu. Nevím, jestli tady mají ve zvyku tohle spořádat v jedné nebo více osobách, ale já jsem byl sám, tak jsem požádal o tu nejmenší porci, jakou tam měli. Vážila 700g. Maso bylo propečené perfektně medium-rare, a úplně se rozplývalo na jazyku. To bylo ale vše. Příprava steaku vypadá tak, že jej opepří, osolí a hodí na pánev s olivovým olejem (někdy ani to ne). Třikrát jej otočí, takže se z každé strany peče dvakrát. Servírují jej s opečenýma bramborama. Nic víc! Žádné saucy, žádné dochucení, prostě jen čisté maso. Způsob přípravy byl docela zklamání. Samotné hovězí maso nemá žádnou výraznou chuť!
Lahůdkářství na trhu ve Florencii
23.9.2010, Čtvrtek
Greve in Chianti – Panzano – Castellina in Chianti – Radda in Chianti – Lucarelli – a zpět
Vzdálenost: 53 km
Nastoupáno: 870 m
Camp: Figlioni
Ráno jsem sbalil stan, dal si snídani a chtěl odjet, bohužel auto nestartovalo. Telefon, který jsem si nechal přes noc dobíjet v autě, vycucnul baterku tak, že to ani neškytlo. Naštěstí jeden zaměstnanec campu tady měl startovací kabely a pomohl mi nastartovat. Kdoví kolik bych zaplatil zdejšímu autoservisu za výjezd.
Olivy a víno jsou hlavní zemědělské produkty Chianti.
Krásné modré hrozny odrůdy Sangiovese
Sednul jsem na kolo a přímo z Greve vyrazil směr Castellina in Chianti. Přišel první ze tří kopců, z nichž každý byl dlouhý 8 km a dohromady překonávaly stoupání skoro 900 metrů. Skoro celá cesta vedla mezi vinicemi a olivovými háji, z nichž některá vinařství měla otevřeno a nabízela ochutnávky vín nebo olivových olejů.
V Castellina in Chianti si dávám oběd, omylem jsem sednul do pizzerie, tak jsem si dal pizzu s chilli, klobáskou a sušenými rajčaty. Nebylo to vůbec špatné, dokonce hezky pikantní, a k tomu sklenku chianti, jak jinak. Krásné tady je, že v každé restauraci si můžete dát rozlévané chianti nebo jiné toskánské víno (většinou od nějakého místního vinaře), a nemusíte se tak jako u nás bát, jaký patok vám to přinesou.
Sousední stůl si objednal pizzu margherita, kde nebyla vůbec žádná bazalka, což bych v Itálii považoval za těžký prohřešek. Margherita musí obsahovat tři barvy – bílou (mozarella), červenou (rajčata) a zelenou (čerstvá bazalka), protože tak připomíná italskou trikoloru a byla poprvé upečená na počest návštěvy královny Margherity v roce 1889 v Neapoli. Tahle připomínala vlajku spíš polskou…
Dále pokračuji do Radda in Chianti a okruhem zpět do Greve in Chianti. Celkem jsem najel 54 km, ale při tom převýšení to bylo docela náročné. Počasí je výborné pro kolo, už není hlavní sezóna a teploty klesly na příjemných 20-25°C.
Přespávám v campu Figlioni, který má 4 restaurace, bar, diskotéku, supermarket, několik cestovních kanceláří, bazén, akvapark, amfiteátr a spoustu dalších věcí. Tak obrovský camp jsem ještě neviděl. Tady by člověk mohl strávit celou dovolenou a přitom neopustit jeho brány. Čerstvé pečivo jsem tady ale ráno nesehnal.
Restaurace v campu je skvělá. Ochutnal jsem tady Salsice e fagioli del contadino, toskánské párečky s fazolemi v rajčatové omáčce, k tomu červené Chianti Castello di Uzzano. Toto je jeden z typických toskánských receptů. Naprostá jednoduchost a levné ingredience. Bílé fazole se zde tradičně hojně používají. Toskánsko býval v minulosti hodně chudý kraj a odpovídala tomu i kuchyně, které se přezdívalo “kuchyně chudých”. Dnešní večeře za 8€ tomu ale neodpovídá. Víno samozřejmě naprosto vynikající.
24.9.2010, Pátek
Greve in Chianti, Gaiole in Chianti, Radda in Chianti, Siena
Camp:Siena
Netušil jsem, že když tady je přes den 25°C, že v noci teploty spadnou až k 10°C. V noci mi byla pěkná zima, vzal jsem si letní spacák.
Uzenářství a masné krámy v Greve in Chianti
Ceny vín mě nemile překvapily, obyčejné chianti se nedá sehnat pod 7€, pokud chcete chianti classico, tak to je od 10€, rezervy začínají na 16€. A to jsou pouze spodní hranice, shora to není omezeno.
Vína z Chianti
Dominantní odrůdou v Toskánsku je Sangiovese. Jeho název pochází z latinského “sanguis Jovis”, což znamená “boží krev” a pěstuje se už od 16.století. Mladé sangiovese má čerstvé ovocné tóny připomínající jahody a trochu kořeněné, jako skořice, ale plně se rozvine při zrání v sudech, dostane tmavě červenou barvu a plnější chuť. Dobré víno může zrát až 20 let.
Zajímavé je, že málokteré vinařství produkuje vína obsahující pouze odrůdu Sangiovese. Zákon předepisuje, že jeho podíl ve víně musí být minimálně 75% a pro classico 80%, ale protože má trochu kyselou chuť, přidávají se do něj např. canaiolo, colorino, nebo francouzské odrůdy jako merlot, cabernet sauvignon a syrah. Až do roku 1996 se do něj mohly přimíchávat i bílé odrůdy, naštěstí je to už zakázáno.
Vína Chianti Classico jsou v mládí charakteristická dominantními ovocnými tóny a kořeněným aroma skořice. Jak víno zraje, dostává plnější barvu i chuť. Vína mívají více kyselinek. Kvalitní Chianti Classico mají dobrý potenciál k dalšímu dozrávání v lahvích a mohou zrát od šesti do dvaceti let.
Další zastávky byly ve městech Radda in Chianti a Gaiole in Chianti. Všechny tyto městečka mají krásné historické centrum, jsou postavené na kopcích a tvoří tak krásnou dominantu okolní krajiny, ale když navštívíte více než tři, pak už vám začínají připadat všechny stejné…
Po cestě navštěvuji několik vinařství, které nabízejí degustace a prodej vín. Průměrná cena kolem 10€, a to se držím při spodní hranici. Naštěstí i ty nejlevnější vína tady jsou vyjímečně dobré. Myslel jsem si, že u vinaře dostanu lepší cenu než v obchodech, ale tady to tak nefunguje. Ceny jsou stejné.
V Radda in Chianti si dávám oběd - těstoviny plněné toskánským ragú. Je to spíš taková kavárna / bar a jídla mají pouze přes poledne. Nevím, jestli tady mají kuchyni nebo to odněkud vozí, ale těstoviny byly převařené, prostě nic o čem by člověk psal domů.
Odpoledne jsem přijel až do Sieny, kde jsem se ubytoval v campu (na hotely jsem už rezignoval), naštěstí jsou tady campy v perfektním stavu a nabízejí kvalitní služby. Autobusem jsem sjel dolů do centra městra. Siena je v UNESCO a po Florencii je to druhé nejvýznamnější město v Toskánsku, ovšem únava z celého dne mi nedovolila si jej nějak důkladněji prohlédnout. Navíc už se pomalu začínalo stmívat a ani nebylo dobré světlo na fotky.
Večeři jsem si dal v restauraci v campu, což byly tagliatelle ai funghi (s houbami). Docela jednoduchý recept, asi jen česnek, čerstvá petržel, olej a houby nakrájené na kostičky a nastrouhaný parmezán. Líbí se mi, jak si to dokážou udělat jednoduché a přitom dobré.
Siena
25.9.2010, Sobota
Vzdálenost: 65 km
Nastoupáno: 1140 m
Camp: Siena
To byl teda den! Několikrát jsem měl chuť kopnout kolo do pangejtu a dojet zpátky stopem. Ráno to moc na cyklovýlet nevypadalo, bylo zataženo a celou noc intenzivně pršelo, přestalo až kolem osmé. Cesty byly ještě mokré, ale rozhodl jsem se to risknout (nemám blatníky…).
Autem jsem dojel do města Montalcino. To je postaveno na vysokém kopci a má krásné historické centrum. Stoupák k městu byl náročný i pro auto. A to budu muset absolvovat na konci v závěru své cesty.
Nikde jsem nemohl majít parkování, všude jen placené stání, 1,5€ za hodinu. Abych tady stál celý den, za tu cenu bych měl jedno Brunello di Montalcino. Sjel jsem z kopce dolů ve směru plánované cyklotrasy a zaparkoval bez problémů ve městečku Castelnuovo dell’Abate. Je tady moc pěkný klášter, zasazený v údolí do pěkné krajinky.
Sednul jsem na kolo. První úsek trasy bylo nejdřív mírné, ale v závěru prudké klesání, až jsem přijel do osady Monte Amiata, pár domů postavených kolem vlakového nádraží. Pak následovalo nekonečné, téměř desetikilometrové stoupání do Castiglione d’Orcia. Měl jsem za sebou sotva 15 kilometrů, ale už jsem byl dost unavený. Po cestě jsem ochutnal pár hroznů, ze kterých se zde vyrábí velmi ceněné Brunello di Montalcino, jehož cena začíná na 20€. Dělá se jako všechno ostatní většinou ze Sangiovese, ale říká se, že právě na svazích kolem Montalcina má tato odrůda ideální podmínky k růstu a zrání. Je to taková toskánská snobárna.
Castiglione d’Orcia vypadá jako moc pěkné město, na dvou kuželovitých vrcholcích je postaven hrad a obranná bašta. Na nějaké pamětihodnosti ale nemám ani pomyšlení. Teď mě čeká klesání. Z mapy to vypadá, že se nemusím držet hlavní cesty, ale můžu to vzít odbočkou přes vedlejší silnice. Sjíždím tedy prudkým klesáním nejdřív po asfaltové cestě, která se pak přemění ve štěrkovou cestu plnou kamení a napadaných větví. Nakonec skončila úplně. Je tady nějaká farma, a tak se ptám na cestu do další vesnice. Dozvídám se, že tam vede úzká cestička s velkými balvany do prudkého stoupáku, kde je to náročné i pro pěší, s kolem nemožné. Tak co teď, vrátit se zpět a znovu stoupat do toho kopce? Naštěstí mi pán poradil menší zlo, sjet dolů k řece, přebrodit a pak po turistické trase dojet zpět na hlavní silnici. Místy jsem musel seskočit z kola a přenášet jej přes balvany, a už skoro ani nemůžu chodit, nohy neslouží. Jsem teprve v polovině dnešní cesty!
Castelnuovo dell’Abate
Úplně hotový jsem dojel do San Quirico d’Orcia, kde si dávám oběd, a poprvé a naposledy na tomto výletě – dvě vychlazené piva. Následuje klesání a pak závěrečný výstup do města Montalcino. Osm kilometrů výstupu už zvládám z posledních sil. V Montalcinu jsem ale udělal chybu a na kruhovém objezdu jsem špatně odbočil. Jedu si to 8 kiláků hezky z kopečka a už se těším na auto. Když se přede mnou objevila vesnice, kterou jsem nepoznával, mi to začalo být divné. Zapnul jsem GPS a zjistil jsem, že jsem někde úplně jinde. Z kopce jsem sjel na opačnou stranu.
To už jsem nevydržel a hezky od plic jsem si zanadával. Objevil jsem nějakou polní cestu, která by měla vést zkratkou do Castelnuovo. Trvalo další hodinu, než jsem tam úplně vyčerpaný dojel. Cesta vedla mezi vinicema, všude krásné vinařství, pěkné počasí, ale nic z toho už jsem si neužil. U auta jsem byl kolem šesté hodiny.
Zpátky do campu, sprcha, kolo už nechci ani vidět. Na večerní prohlídku Sieny už jsem ani nepomyslel, dal jsem si večeři v campu – steak s přelivem z balzamikové redukce, přesně medium rare (i když se mě nezeptala, jak jej chci propéct, naštěstí medium rare je tady takový standard), plus mix grilované zeleniny (cukety, lilek, paprika, červená čekanka) a vynikající víno. Bůh ví, že jsem si to zasloužil.
Až přijedu domů, zamknu kolo do sklepa a vytáhnu až v květnu! Dnešní stoupáky daly dohromady přes 1100 metrů.
Typická toskánská krajina
Montalcino
26.9.2010, Neděle
Camp: Lago di Bolsena
Sbalil jsem si stan (celý od bláta a jehličí) a odjel znovu do města Montalcino. Jsem rád, že tentokrát autem. Dokonce se mi tady podařilo najít parkování zdarma. Krátká procházka městem, dobrý nákup vína (balíček 1x Brunello di Montalcino, 1 x Vino Nobile di Montepulciano (podobná snobárna jako Brunello) a jedno “obyčejné” toskánské, to celé za 28€).
Potom jsem vyrazil do nedalekého Montepulciano, domova Vino Nobile. Po cestě jsem si ještě udělal odbočku do dalšího středověkého města Montecchiello, odkud pocházejí všechny ty klasické fotky toskánské krajiny. Bohužel už je po sklizních a krajina není tak barevná jako na jaře nebo v létě.
V Montepulcianu je město s rozsáhlým historickým centrem (v porovnání s ostatními maloměsty, ale ani zdaleka ne tak velké jako Siena). Je tady velké množství obchodů s lahůdkama, se sýry, šunkami, víny, pesty, olivovým olejem, medem, atd. Zdejší oblast je taky známá velkým výskytem lanýžů, ze kterých dělají všechno možné, hlavně oleje a pesta, ale viděl jsem i doutníky s lanýžovou příchutí. Byly nechutně drahé.
Na oběd jsem si dal pici (zdejší typické těstoviny, jsou jako tlustší špagety) s hříbkama a lanýžovým aroma (asi použili lanýžový olej). K pití jsem vyzkoušel to jejich slavné Vino Nobile di Montepulciano. Luxusní víno, opravdu vynikající chuť, sklenička byla za 4€. Ale tady člověk asi těžko narazí na vyloženě špatné víno. Tato restaurace patřila farmě Pulcino a k obědu podávali olivový olej z jejich vlastní produkce, musím říct, že něco tak zvláštního jsem ještě nechutnal. Hned jsem si koupil jednu láhev (stála 12€ za půl litru, v takových cenových relacích se to zde běžně pohybuje).
Na večer jsem dojel k jezeru Lago di Bolsena, které už leží za hranicí Toskánska, až v jeho jižní části, ale nic bližšího zde nebylo. Je zde spousta campů, jeden vedle druhého, všechny leží na břehu jezera, ale většina z nich už byla zavřená. Tady se funguje jen v letní sezóně. Naštěstí jsem našel jeden hned u centra města, a byl to ten nejjednodušší, ale taky nejlevnější camp, který jsem tady viděl. Za noc jsem dal “jen” 12€.
Je to takový typický italský rezort, jako třeba nedaleká Follonica, stačilo by si představit, že místo jezera je moře. Město, jehož život se soustředí na letní prázdniny, po zbytek roku upadá do komatu. V centru byly otevřené jen dvě solidně vypadající restaurace.
Montepulciano
Produkty farmy Pulcino
Do jedné jsem vlezl a bylo jasné, proč je otevřená. Nebyla to taková ta typická restaurace pro turisty, ale rodinný podnik, do kterého chodí hlavně domorodci. Inzerovali zde rybu z místního jezera, tak jsem si ji objednal, ale pro jistotu jsem se zeptal, jestli je čerstvá. Panímáma se na mě podívala, jako bych spadnul z Marsu, “samozřejmě že je čerstvá, jaká jiná by byla?”. Přál bych jí navštívit některé restaurace u nás .
27.9.2010, Pondělí
Vzdálenost: 39 km
Nastoupáno: 580 m
Camp: Lago di Bolsena
Autem jsem dojel do města Pitigliano. Byl jsem zde už před pár lety a musel jsem se vrátit. Něco takového se jinde nevidí a považuji to za nejkrásnější město v Itálii. Je postavené na rozsáhlém skalním útesu, který mu poskytuje přirozenou obrannou hradbu ze tří světových stran. Vypadá to, jakoby domy byly vytesané přímo do skály, jakoby do ní prorůstaly.
Dnešní trasa na kole je kratší a nemělo by tady být tolik kopců. Sjel jsem dolů do údolí a mírným stoupákem jsem dojel až do malé vesničky Sovana. Ta je velmi kompaktní a dá se projít za půl hodiny. Známá je hlavně významnými etruskými památkami.
Dále jsem pokračoval víceméně plochým terénem až do Sorana. To je podobně jako Pitigliano postaveno na mohutném skalním útesu. Před ním cesta prudce spadla do propasti, a pak stoupala až do centra města. Nic náročného.
Sorano
Tady jsem se trochu prošel historickým centrem a dal si oběd. Zpět v Pitiglianu jsem už byl relativně rychle. Ještě jsem sednul do auta a chvíli hledal své oblíbené vinařství Villa Corano, které jsem náhodou objevil před několika lety na své předchozí cestě. Už to není oblast Chianti a kromě Sangiovese se zde hodně pěstuje např. merlot nebo syrah. Taky se zde začíná objevovat víc bílých odrůd, jako chardonnay.
Nocleh opět v Bolseně. Dnes jsem si chtěl opět dát rybu, ale restaurace měla zavřeno, musel jsem do té druhé. Dal jsem si pizzu, myslel jsem, že to bude takové klasické zakončení mé cesty, ale neměl jsem to dělat. Těsto nebylo klasické na pizzu, ale spíš na slané crackery. Příšerné, tvrdé, bez chuti.
Pitigliano
28.9.2010, Úterý
Nocleh: Seeshaupt
Dlouhá a náročná cesta až do Seeshaupt u Mnichova. Přespávám v italském penzionu s restaurací. Majitel je ital, ale strašně uřvaný a tak trochu vlezlý, a tak jdu na večeři do jiné restaurace a udělal jsem dobře. Je to malá rodinná rybárna, kde podávají zdejší ryby z jezera Starnberger See. Důvod proč jsem nejel rovnou domů je, že zítra jdu na Oktober Fest, ale to už je zase jiný příběh...
0 Komentáře