Nepál 2007 - část 2.

Everest Base Camp Trek

Miřte vysoko...ve snadném vítězství je málo statečnosti. (Edmund Hillary)

29.10.2007, Den 1. – Lukla – Phakding

Výstup: 150m Sestup: 400 m Cesta do Lukly byla více než adrenalinová. Vstal jsem v 5:30, abych mohl být na letišti hodinu před odletem, který byl naplánovaný na 8:05. Zlatý voči! Na letišti jsem včas. Potemnělá letištní hala pro vnitrostátní lety připomíná zašlou halu vlakového nádraží. U check-in přepážek se tlačí skupinky zmateně vyhlížejících turistů převážně z Anglie, USA a Německa. U přepážky je mi řečeno, že mám chvíli počkat. OK. Na čtyřech z nich visí cedulka s nápisem Lukla. Když přichází čas posledního check-inu, jdu se už trochu nervózně zeptat, jak to vypadá. „Wait sir, ten minutes… Letadlo bude mít zpoždění, protože je nad městem mlha.“

Trasa treku na Kala Patthar a Gokyo Ri

Potkávám tu dva Čechy, Libora a Marušku, kteří mají být ve stejném letu. V půl osmé se jdeme přeptat, kdy budeme na řadě. Odpověď nás neuspokojila: „Víte, my tady máme čtyři přepážky!“ „No a co jako?“ mírně jsme nepochopili co se nám snaží naznačit. „My nevíme, kde vás vezmou, zkuste to u té vedlejší.“ – „Ale vy tady máte cedulku Lukla, tak letíte tam nebo ne?“ – „Víte, my tady máme čtyři přepážky…“ Začínáme chápat, že se nejedná o náhodu, ale o naprostý neorganizovaný bordel. Levá ruka neví, co dělá pravá. Skupinka patnácti turistů, kteří měli stejný let, najednou zmizela. Je to divné, protože letadlo má pouze šestnáct míst. Myslím, že dávají přednost velkým skupinám a na individuální turisty kašlou. Rozhovor typu „máme tady čtyři přepážky“ se v pravidelných intervalech odehrává až do 9h. Je nám jasné, že let 8:05 už nestihneme.
Pak se ale najednou něco stane a Maruška s Liborem jsou odbaveni. Sláva! Pokládám batoh na váhu, pikolík si bere moji letenku, něco hlásí do vysílačky a po chvíli mi ji vrací se slovy „wait five minutes, sir“, letadlo má zpoždění. Za dvacet minut mě předbíhá další dvacetičlenná skupina. Tak teď jsem se nasral!!! Jdu za pikolíkem, cpu mu letenku do ruky a říkám: „Kdy je můj let?!!“ – „Wait sir, five…“ Ani ho nenechám domluvit. „Jak je možné, že moji přátelé, kteří mají stejný let, už jsou uvnitř?“ Snažím se vypadat nepříjemně. „Už jsou uvnitř? Kolik vás je? Pojďte za mnou!“ Ha, takhle se na ně musí! Bere mě o dvě přepážky dále (tahle nemá ani žádný nápis), během dvou minut mám zvážený batoh a v ruce držím palubní vstupenku. Skupina naštvaných Anglánů, kteří za mnou stáli ve frontě, na mě zírali se spadlou čelistí.

Přistávací dráha v Lukle

Detaily typu jako že letím s úplně jinou společností, jiným letem, už neřeším. Hlavně, že odtud ještě dnes odjedu. Nakonec mě šoupli do letadla společnosti Royal Nepal Airlines, té společnosti, která před dvěmi měsíci obětovala na letišti dvě kozy, aby si usmířila boha nebes (viz článek na konci). Údaje o letech na obrazovce naprosto neodpovídají realitě a nesedí ani časy, ani kódy letů. Podle mě prostě prodávají letenky a pak podle počtu prodaných kusů teprve určují, kolik ten den vypraví letů. Jdu za zaměstnancem a ptám se, kdy bude můj let. „9:30, sir.“ Beru to pouze jako orientační čas. V deset hodin ale opravdu sedíme v letadle.
Ani tomu nevěřím. Maruška s Liborem stále ještě sedí v letištní hale a čekají na svůj let v 8:05. Letuška nám rozdává cucavé bonbóny a vatu do uší a za pár okamžiků už rolujeme po runwayi. Během cesty se nám ukazuje himalájský masiv v celé své kráse a po 40 minutách letu přistáváme v Lukle. Přistávací dráha je tady vybudovaná v polovině hory a je nakloněná tak, že se přistává do kopce. Odlet je horší, pokud pilot včas letadlo nezvedne a nestočí doleva, hrozí že se buď zřítí do propasti nebo se rozmázne o protější skálu. Byl až zázrak, že přicestoval i můj batoh. V sezóně sem z Kathmandu lítá až 25 letadel s turisty za den plus další se zásobami. Lukla je malé městečko ve výšce 2840m a už jdou v dálce vidět první zasněžené vrcholky.

Modlící kameny (mani stones) - vždy obcházet zleva!

Odmítám pár průvodců a nosičů a vykračuji směrem do Phakding. Cesta vede převážně z kopce, prochází zalesněným terénem a nebýt několika šestitisícovek na pozadí a „cikánských“ vesnic, připadal bych si jako v Beskydech. Trek končí po 2,5h v Phakdingu ve výšce 2610 metrů. Doporučuje se zde první den přenocovat, jednak proto, že to je taková rozcvička, a hlavně kvůli tomu, aby se organizmus vyrovnal s náhlým příjezdem do výšky přesahující 2500m. Phakding je díky tomu plný restaurací a ubytoven, v jedné se ubytovávám za 100 Rs, tedy necelé dva dolary, 7x méně než kolik jsem platil v Kathmandu! Na oběd si dávám daal bhaat. V nepálských horách je to nejtypičtější jídlo a obvykle představuje nejlepší poměr výkon-cena. Jedná se o kopec rýže, který se přelije čočkovou polévkou (většinou víc voda než čočka) a doplní se kořením a trochou zeleniny, jako špenát nebo brambory. Není to špatné, ale zkuste to jíst tři týdny v kuse! K tomu si dávám velkou termosku čaje, která stojí stejně jako ubytování.
Je teprve 14h, tak se vydávám na prohlídku vesnice až k lanovému mostu, přes který budu zítra pokračovat do Namche Bazar. Sem už nevedou žádné silnice, a proto mě překvapuje, že zde mají hodně chatrčí vybavených biliardovými stoly. Všechno sem musejí vynést na zádech. Večer se scházíme s Maruškou a Liborem na čaji v mé ubytovně. Říkají, že oba museli zaplatit 100 Rs Maoistům, já jsem ale nic neplatil. Nakonec mi dochází, že to musel být ten vysmátý děda, který měl u turistické stezky postavený stolek, mával na mě a snažil se mi něco říkat. Já jsem mu nerozuměl ani slovo, na stolku měl pokladní bloček a čtyři zabalené trička, tak jsem si říkal, prodává trička nebo tak něco… V tu chvíli dorazila velká skupina turistů a obklopili jej ze všech stran. Děda se mi přestal věnovat, proto jsem se rozhodl pokračovat ve výstupu a vykašlal jsem se na něj. V novinách byly zprávy, jak někteří trekkeři odmítli Maoistům zaplatit a ti je dost šeredně zřídili, ale taky že v současnosti už peníze nevybírají, proto mě v tu chvíli nenapadlo, že by to mohlo být ono. Maoisti si z těchto poplatků v minulosti financovali svůj zbrojní arzenál, takže každý turista se stával přímým sponzorem jejich útoků. Jsem rád, že jsem jim nic nedal. Každý kdo zaplatil, dostal stvrzenku, a hodně lidí si je schovávalo jako suvenýr.

30.10.2007, Den 2. – Phakding – Namche Bazar

Výstup: 780m Sestup: 0 m Probouzím se v 6h, ale budík zvoní až o půl hodiny později. Budu si muset zvyknout na jiný denní režim, který je v horách potřeba dodržovat. Vstává se kolem 7h a po snídani nejpozději v 8h se vyráží na trek. Ten obvykle trvá 3-6 hodin denně, takže kolem druhé odpoledne se doráží do cíle. Je to dáno i podmínkami počasí. Ráno je krásně čistá obloha, bez jediného mráčku a ještě není takové horko. S blížícím se polednem je čím dál větší vedro a lezení je únavnější. Po obědě se začnou v údolích vytvářet mraky a postupně se úplně zatáhne, takže výhledy nulové, navíc se dost ochladí a je lepší zalézt do chaty. Večeře se podává kolem 18h, a do postele se chodí ve 20h. Žádný noční život. Všichni se snaží získat maximum energie na další den.

Výhledy, trek z Namche Bazar do Thame

K snídani si dávám horký čaj, müsli tyčinku a kousek čokolády a v 7:30 už jsem s plnou polní na cestě. První část treku je pouze zahřívací a vede víceméně po vrstevnici, hlubokým zařezaným údolím podél řeky Dudh Koshi, kterou v několika místech přechází po ocelových lanových mostech. Je to tady jako na Václaváku, hordy turistů, šerpů, nosičů a jaků se hrnou oběma směry. Nejlepší jsou američtí turisti, kteří snad nikdy nebyli v horách. Vykračují si jen tak na lehko, v ruce foťák nebo flašku s vodou a celý náklad (někdy včetně notebooků a podobných ptákovin!) za ně nese nosič. Nic proti tomu, nosiči mají alespoň šanci vydělat si nějaké peníze, ale tihle lidi si jen tak lehce vyšlápnou do base campu, poplácají se po ramenou a navzájem si blahopřejí „we did it!“. Já bych neměl dobrý pocit z toho, kdyby za mě někdo nesl moje věci, takhle si můžu říct, že jsem to dokázal sám, bez cizí pomoci. Proto nemám ani průvodce. Dokonce jsem viděl jednu starší Američanku, kterou nesl nosič na zádech. Seděla si jako královna v takové proutěné sesli, usmívala se a neustále štěbetala. Pak přijede domů a bude vyprávět historky o tom, jak navštívila základní tábor. Když máte dost peněz, můžete takto „vylézt“ každou horu v Nepálu.
Za vesnicí Larja Dobhan (2830m) přecházím další lanový most, za kterým začíná prudký a dlouhý stoupák až do Namche Bazaru. Na vzdálenosti 2km překonává výškový rozdíl 610 metrů. Přestávky jsou čím dál častější. Během odpočívání se několikrát míjím s vysokým zarostlým Němcem, který postupuje stejným tempem nahoru. Dáváme se do řeči. Jmenuje se Gerhard a pochází od Stuttgartu. Nese o něco větší batoh než já a cestuje taky na vlastní pěst. Přijel do Nepálu na tři týdny pouze kvůli trekkingu, jeho plán je vylézt na Kala Patthar a do Everest Base Campu, pak pokračovat přes sedlo Cho-La do Gokya. Moc se mi jeho plán líbí, ale nemám tolik času, takže zvládnu jen ten Base Camp a Kala Patthar. Gerhard má docela velké zkušenosti s lezením ve vysokých horách, já jsem v porovnání s ním amatér. V Himalájích je už podruhé, jeho první trek byl třítýdenní Annapurna Circuit Trek, který je populárnější než Everest Base Camp. Pak trekkoval v Bílých Kordilérách (Andy, Peru), kde během dvou dní překonali obrovský výškový rozdíl a polovina členů jejich expedice lehla s horskou nemocí. To je ale neodradilo od výstupu, prostě počkali na stejném místě několik dní, až příznaky odezněly a pokračovali dál. Jinak docela často podniká trekking v Alpách, odkud si taky odnesl spoustu zajímavých (někdy až strašidelných) historek.
Dokonce už se nám v jednom místě ukázal Mount Everest, ale zatím jen hodně vzdálený. Ke konci výstupu už jsem musel odpočívat každých 100 metrů. Do Namche Bazaru přicházíme kolem 15h, dnes jsme vystoupali celkem o 780 výškových metrů. Namche Bazar je poslední větší vesnice na cestě do Base Campu, a je zde nespočet hotelů, restaurací, pekáren, internetových kaváren a obchodů. Našli jsme si rodinný hotel s příjemným personálem, má ale jednu chybu: neteče voda. Ani teplá, ani studená. Oplachovat se tedy chodíme do kuchyně, kde je shromážděná celá rodina. Zítra si asi zkusíme najít něco jiného, abychom si mohli dát aspoň sprchu.
Během procházky po městě narážím opět na Marušku s Liborem a spoustu dalších známých tváří z předchozích dní. Všichni mají většinou stejný cíl a stejné časování. Během odpoledne se Namche Bazar halí do mraků a viditelnost klesá na 100 metrů. K večeři opět Daal Bhaat (zatím mi to ještě chutná) a velký kotel citronového čaje. Cena ubytování zůstává stále na 100 Rs, ale jídla stoupají prudce nahoru. Není divu, všechno se sem musí vynést tím šíleným krpálem, který jsme dnes absolvovali.

31.10.2007, Den 3. – Aklimatizační den

Kdyby vás někdo transportoval přímo na Mount Everest, museli byste se smířit s tím, že během několika prvních minut byste byli v bezvědomí, a za několik dalších okamžiků mrtví. Tělo nemůže ustát takový obrovský fyziologický šok z náhlého nedostatku kyslíku (pouhých 30% oproti úrovni moře). Proto je nutné postupovat pomalu a nepřekonat větší převýšení než 300 metrů za den. My jsme během dvou dnů nabrali převýšení 780 metrů, proto se třetí den doporučuje zůstat v Namche Bazaru kvůli aklimatizaci. Lepší než odpočívat na hotelu je podniknout výstup do větší nadmořské výšky a vrátit se na noc zpět. Průvodce zmiňuje několik tras v okolí města, ale většina lidí doporučuje trek do Thame. Je to sice daleko a zpáteční cesta zabere celý den, ale vede víceméně po vrstevnici, až ke konci nabírá drsným stoupáním asi 500m.
Vyrážíme v 8h, na zádech pouze malé batůžky s nejnutnějšími věcmi. Cesta utíká docela pomalu. Okolní krajina je úžasná, děláme spoustu zastávek na focení. Konečně máme výhledy na zasněžené horské hřebeny dosahující výšek až 6700m, hluboko pod námi protéká kaňonem divoká ledovcová řeka bílé mléčné barvy a dostáváme se nad vegetační hranici. Každou chvíli potkáváme kolony jaků, ale kupodivu velice málo turistů.

Gompa v Phurte (3390m), cesta do Thame

Po 4,5 hodinách přicházíme do našeho cíle – vesnice Thame ve výšce 3820m, ale my nemáme dost a jsme úplně posedlí lepšími výhledy, proto se škrábeme ještě na kopec nad vesnicí, čímž se dostáváme přibližně do výšky 4100 metrů. Thame je známá svou vodní elektrárnou, která zásobuje elektřinou několik okolních vesnic. Je tady klášter a několik mnichů oblečených v červeno-oranžových tibetských hávech se poflakuje po nádvoří a očividně nemají do čeho píchnout. Nabízejí prohlídku kláštera, ale to odmítáme a jdeme do krásného stylového tea-house pod klášterem, kde si objednáváme pečené brambory s jačím sýrem a jak jinak – citronový čaj.
Mezitím se venku zatáhlo a z krásných výhledů už není nic. Po cestě zpět už se tedy nezdržujeme neustálým focením, ale i tak nám cesta trvá 3,5 hodiny a zdá se být nekonečná, a bez těch krásných výhledů i docela nudná. Na večeři máme nějaké tibetské jídlo, spíš to připomíná polívku s vařenou zeleninou a kousky kuřecího masa. Výborné! K tomu masala tea (černý čaj s mlékem, zázvorem a kardamonem). Hotel Zamling, do kterého jsme se přesunuli, je sice o něco dražší (150 Rs za osobu), zato má horkou sprchu (za příplatek 200 Rs, ale časově neomezenou), větší výběr jídel a je útulnější. Po pěti dnech se taky poprvé holím.

Aklimatizační den - Cesta do Thame

Kdyby někdo dával dohromady žebříček největších vynálezů lidstva, určitě bych dal na první místo horkou sprchu, pak evropský záchod (poslední funkční najdete v Namche Bazaru, pak už to jsou jen turecké verze, v lepším případě s kbelíkem na spláchnutí, v horším jen vydlabaná díra do země), pak až teprve kolo. Namche Bazar je taky poslední místo s připojením na internet. Používají satelitní spoje, které jsou velmi drahé a cena za hodinu zde stojí 600 Rs, usmlouvat se dá maximálně na 500 Rs. Poskytují čtečky karet nebo USB kabely pro připojení foťáků, takže můžete rovnou poslat domů fotografie, které jste udělali ten den. Je to mnohem rychlejší a osobitější než klasické pohlednice.

Výhledy z Thame

1.11.2007, Den 4. – Namche Bazar – Tengboche

Výstup: 600m Sestup: 200 m Dnes jsem měl budíka nastaveného na 6h. Stejně nemůžu dospat. Při pohledu z okna hotelu nás uvítaly nádherné výhledy na zasněžené kopce. Po menší snídani balíme věci a snad již oba dostatečně aklimatizovaní vyrážíme do Tengboche. Cesta začíná stoupáním nad Namche Bazar a dále pokračuje víceméně po vrstevnici. Samozřejmě tu nejsme sami, v obou směrech proudí davy lidí. Pro orientaci stačí mapa a kompas, nebo prostě jen následovat ostatní skupiny. Cestou máme úžasné výhledy na různé štíty, mezi nimiž se vyjímá nezaměnitelný tvar Ama Dablam (6856m). Po dvou hodinách začíná stezka klesat a scházíme do údolí k řece Imja Khola, čímž ztrácíme 200 výškových metrů. U mostu si dáváme pauzu a pak nastupujeme na odporně prudký stoupák, během kterého zdoláváme za úporného pražení slunce 600 výškových metrů.
Cestička křižuje strmý svah a zdá se to být nekonečné, až nakonec celí vysílení docházíme k ceduli „Welcome to Tengboche“. Hodinky ukazují 13h a nacházíme se ve výšce 3860 metrů. Kdysi zde stával pouze klášter, který dominuje mírně svahovité plošině (původní stavba vyhořela díky vadné elektroinstalaci, čemuž se vůbec nedivím, jejich elektroinstalace jsem viděl a pochybuji, že by je dělal někdo s elektrotechnickým vzděláním nebo zdravým rozumem), později s rozvojem turistického ruchu v oblasti Solu Khumbu zde vyrostlo několik ubytoven, plácek pro stany a luxusní pekárna. Ta se zdá být takovým místním centrálním bodem, kde se každý turista staví na čaj (mají tu i rododendronový) a jablečný koláč nebo medovník. Výběr dortů, koláčů, chlebů a baget je obrovský a neznám žádnou pekárnu v Praze, která by disponovala takovým sortimentem. Výhledy z Tengboche jsou úžasné, je tu přímý výhled na Mount Everest a Lhotse. Sotva jsme si stihli udělat pár fotek, vše se zatáhlo do mračen. Ale co se zbytkem dne? Náhodou jsme se dozvěděli, že v klášteru se bude konat bohoslužba, respektive „budhoslužba“, a protože na rozdíl od hinduistických a muslimských chrámů je budhistické chrámy možné navštívit, jdeme se na ni podívat.

Namche Bazar (3440m)

Budhistické chrámy jsou pomalované různými pestrobarevnými ornamenty, v přední části je umístěn oltář s velkou sochou obtloustlého budhy, všude jsou rozmístěny stovky plápolajících svíček a v centrální části jsou lavice, na kterých se mniši posadí a zahalí se do hábitů, aby jim nebyla zima. Přeříkávání motlitby je dlouhé, monotónní a zdá se, že není moc koordinované, jakoby si každý mlel své. Občas přestanou drmolit, vytáhnou hudební nástroje a začnou podobně nekoordinovaně bubnovat, cinkat na zvonky a troubit na fujary a trumpetky. To se neustále dokola opakuje. Nevím, jak dlouho taková motlitba trvá, nás po hodině a půl začalo brát spaní, a raději jsme odešli. V noci je mi poprvé docela kosa, teploty klesají pod nulu. Mám na sobě všechno oblečení a spacák, který má extrém při -15°C. Gerhard má nějaký lepší spacák a ještě provokativně rozepíná zip a stěžuje si, že mu je horko :-).

2.11.2007, Den 5. – Tengboche – Dingboche

Výstup: 500m Sestup: 120 m Dnes nás čeká trek, během kterého sestoupíme o 120 výškových metrů a vylezeme 500 metrů. Během noci se tráva pokryla zmrzlou jinovatkou a zamrzla voda v kalužích a potůčcích, v chatce bylo tak 5°C. Příští noc si musím vyžádat extra deku. Začínáme kolem osmé a hned máme krásný výhled na Everest, South Summit, Lhotse a Ama Dablam. Pokud bychom měli hodnotit oblíbenost hor podle jejich vzhledu, Ama Dablam by určitě zvítězila. Trek začíná sestupem rododendronovým lesem (musí tady být opravdu krásně na jaře, když všechny rozkvetou) do údolí pod Tengboche, pak jdeme po vrstevnici a takovým nenáročným stoupáním. Procházíme několika vesnicemi a po třech hodinách scházíme 120 výškových metrů do údolí, překračujeme řeku lanovým mostem a začíná 500-metrový výstup do Dingboche. Svítí slunce a fouká silný ostře studený vítr. Výstup je sice náročný, ale není to tak zlé jako včera.

Druhý klimatizační den - na cestě k Island Peak

Po necelé hodině už vidíme gompu, která označuje naši cílovou vesnici, která leží ve výšce 4385 metrů. Už teď jsem výše než na vrcholku Jebel Toubkal v Maroku (4167 metrů). Velká nadmořská začíná být znát. S každým přibývajícím metrem, kdy se blížíme k vesnici, mě začíná bolet hlava a při větší fyzické námaze cítím mírné točení hlavy. Dnes jsme v opačném směru potkali člověka se silnými příznaky horské nemoci, šel jako opilý, ve tváři nepřítomný výraz a museli jej podepírat dva lidi. Dingboche je další aklimatizační bod, a možná bude v této výšce lepší zůstat tři noci, ne jen dvě, jak doporučuje průvodce. Jsme tady ve 13h a v údolích už se začínají zvedat mraky, proto jsem přesvědčil Gerharda, že ještě stihneme vyšplhat na kopec nad vesnicí a udělat nějaké fotografie, než to přijde až sem. Jdeme tedy do první ubytovny, kterou potkáváme (v Dingboche jich je hodně, tahle vypadá moc hezky a dokonce mají extra přikrývky), bereme foťáky a razíme na kopec nad vesnicí, kde stojí dvě gompy. Výhledy jsou do všech směrů fantastické, zaledněné kopce, hluboké údolí…
Jsme nadšení, konečně jsme se dostali nad vegetační pás, a všude kolem nás je taková ta pravá himalájská krajina, kvůli které jsme sem přijeli. Po návratu si dávám Dal Bhaat (ceny rostou přímo úměrně s nadmořskou výškou), velký kotel čaje a paralen. Je možné, že ty bolesti hlavy jsou způsobeny dehydratací. Ve velkých nadmořských výškách musí díky nedostatku kyslíku srdce a plíce pracovat mnohem intenzivněji. Pulz se mi zrychlil na dvojnásobek normálu i v klidovém stavu a rychlost dýchání je taky větší, čímž člověk ztrácí tekutiny ve formě páry, kterou vydechuje, proto zde hrozí větší riziko dehydratace, je nutné vypít tři litry vody denně, ta balená je tu ale hodně drahá, ceny jsou až 70 Kč za litr, a odpad z plastových lahví je taky velký problém, proto je lepší způsob nabírat vodu z místních zdrojů a dezinfikovat ji.
 Na hotelu potkáváme pár trekkerů, Axela z Německa a Elke z Rakouska. Oba bydlí v Mnichově. Jsou velmi sympatičtí a míří stejným směrem jako my. Axel říká, že před několika dny zemřel člověk v Namche Bazaru (pouze 3440 metrů!). Bylo mu 69 let a příčinou smrti byl infarkt. V takovém věku lézt do podobných výšek, co se na to dá říct… Další osazenstvo hotelu tvoří český manželský pár (Marušku s Liborem jsme potkali naposledy za Namche Bazarem, nevím, co se s nimi stalo), dva Američani a pár Izraelců, z nichž jeden je takový natvrdlý a Axela to docela vytáčí :-). Po druhém paralenu mě hlava přestala konečně bolet. Mátožnost už taky zmizela, možná se jednalo jen o fyzické vyčerpání, což v těchto výškách není nic neobvyklého. Akutní horská nemoc (acute mountain sickness – AMS) se většinou začne projevovat až v noci, tak uvidím ráno, jak se budu cítit.

3.11.2007, Den 6. – Aklimatizační den

Dnes je naplánován další aklimatizační den. Možností je opět několik. Například populární výstup na hřeben Chukhung Ri (5559m) nebo vrchol Nangkar Tshang, obojí s krásnými výhledy, nás ale lákají větší dálky a tak se rozhodujeme vypravit do vesnice Chukhung, za kterou se cesta rozdvojuje a můžeme pokračovat dále buď k ledovci Amphulapcha nebo do Island Peak base camp. Rozhodneme se podle situace.

Vpravo ledová špička Island Peaku (6189m),  relativně jednoduchého trekkingového vrcholu

Balíme si malé batohy s tím nejnutnějším vybavením (voda, akvamíra – chemie na čištění vody, švýcarský nůž, mapa, kompas, něco málo jídla, čelovka, foťák, brýle, rukavice, čepice) a v 7:30 vyrážíme pomalým tempem do mírného kopce až k vesnici Chukhung (4730m), poslední osídlení v této oblasti. Stoupáme několik hodin, až přicházíme těsně před základní tábor Island Peaku, kde jsme v půl jedné. Island Peak je docela zajímavá hora, vysoká 6189 metrů, která svůj název získala díky tomu, že je ze všech stran obklopena ledovci. Je to jedna z méně náročných hor a je možné na ni vylézt bez speciální znalosti technického climbingu, stačí jen umět používat mačky a cepín (tzv. trekking peak). Docela by mě taková příležitost lákala.
Podle mapy by měly být ledovce všude kolem nás. Na toto místo jsem se hodně těšil, že konečně uvidím seraky a ledové království, ale bylo to pro mě zklamání. Ledovce už buď roztály nebo jsou přikryty vrstvou šedého štěrku. Jen mohutné morény naznačují jejich dřívější rozměry. Občas je souvislá vrstva štěrku přerušená a je možné zahlédnout bílo-modrý led, někdy i s ledovcovým jezírkem. Velké jezero Imja Tsho šedobílé mléčné barvy není od stezky vidět, je potřeba se vyšplhat na morénu, která je necelých sto metrů vysoká. Jezero samotné je ve výšce 5010 metrů, takže my jsme zhruba v 5100 metrech. Poprvé jsme překonali magickou hranici 5000 metrů. Jezero je obklopeno několika dalšími, menšími, které mají modrozelenou barvu. Všude kolem jsou vysoké příkré svahy hor pokryté vrstvou tvrdého ledu. Jezero je taky zamrzlé.

Jezero Imja Tsho (5010m) u Island Peak Base Camp

Island Peak base camp je odtud vzdálen ještě asi čtyřicet minut chůze, ale jeho stany vidíme už odtud, jak se tísní pod jihovýchodní stěnou hory. Výhledy zahrnují vrcholky úžasné pyramidální Peak 38 (7591m), Lhotse Shar (8393m) a spoustu dalších neidentifikovaných stěn, za nimiž už je Tibetská náhorní plošina. Cesta zpět trvá asi čtyři hodiny. V lodgi jsme kolem páté, těsně před setměním, totálně vyčerpaní, ale maximálně spokojení s dosaženým výkonem. Dáváme si večeři, několik partiček karetní hry „nepali rummy“ s Axelem a Elke a kolem osmé jdeme spát.

Portrét