Nepál 2007 - část 3.

4.11.2007, Den 7. – Dingboche – Dughla

Výstup: 320m
Sestup: 0 m

Následující dva dny jsou víceméně jednoduché, oba treky trvají podle průvodce jen dvě hodiny a nepřekonávají více než 300 výškových metrů. Určitě by se daly zvládnout v jediném dni, což hodně lidí taky dělá, ale doporučuje se přestávka kvůli aklimatizaci.
Vyrážíme tedy kolem osmé hodiny a nesnažíme se moc spěchat. Nejdříve se musíme vyškrábat nad vesnici na stejný kopec, ze kterého jsme předevčírem dělali fotografie, a pak už jen postupným stoupáním na úbočí údolí, kterým protéká řeka Lobuche Khola, míjíme opuštěnou usedlost Dusa (4503m), kde děláme přestávku na focení, až do Dughly ve výšce 4620m, kde jsme v 11h.
Dughla není vlastně vesnice, ale jen jediná ubytovna. Cestou nahoru jsme šli se skupinou nejméně stovky dalších trekkerů a měli jsme strach, že bude plná, pak bychom museli řešit co dál, ale naštěstí pro nás většina lidí pokračovala dále, zřejmě až do Lobuche.
Gerhard jde hned po příchodu do postele. Připadá mi to divné, a tak se ho ptám, jestli je všechno v pořádku. Ujišťuje mě, že jej jen trochu bolí hlava, ale jinak je všechno ok a spíš ho přepadla lenost než únava. Těžko říct, jestli to mohlo být první varování před tím, co se mělo později stát, nebo opravdu nešlo o nic vážného, jak sám tvrdil.
Cítil jsem se docela fit a nechtělo se mi prakticky celý den proležet v posteli nebo sedět v restauraci a popíjet čaj (eventuálně si číst průvodce o tom, co všechno bych mohl vidět, kdybych neseděl v chatě na zadku). Cestou sem jsem si všiml krásného jezera modro-zelené barvy nalevo pod Dughlou, zajímalo mě, jestli je možné se tam dostat. Mohlo by to být pěkné pro fotky.

Jezero Chola Tsho (4590m). Vpravo je ten svah, do kterého jsem se škrábal

Podle mapy se jezero jmenuje Chola Tsho a leží ve výšce 4590 metrů. Z Dughly k němu vede cesta, takže si opět balím vše nejnutnější do malého batohu a vydávám se tam. Za Dughlou přecházím potok a nabírám si do lahve vodu, která je v těchto výškách už pěkně ledová a mám strach, že když ji celý den piju, chytnu nějaké nachlazení. Nic jiného tady ale není.
Za půl hodiny jsem u jezera. Je to tady opravdu moc pěkné. Na protějším břehu se přímo z vody zvedá mohutná stěna Arakam Tse (6423m), která kulminuje ledovou špicí, nalevo od ní Cholatse (6335m) a Taboche Peak (6367m).
Pokračuji ještě kousek dál podél jezera, ale nějak jsem minul odbočku, která by mě zavedla na cestu, která vede na hřebeni nad jezerem paralelně s touto. Jiná možnost by byla vrátit se zpět stejnou cestou, ale to se mi nechtělo. Napadlo mě, že když se vydám do svahu kolmo od jezera, musím na tu stezku nahoře narazit.
Rozdíl mezi oběma stezkama je 120 výškových metrů, což není tak hrozné, proto scházím z cesty a vydávám se kolmým výstupem nahoru. Svah je příkrý místy i více než 45°. Jako kdybych šel do schodů, chůze je namáhavější o to, že musím klopýtat přes kameny a drny. Odpočívám minutu po každých dvaceti krocích a častokrát se musím zastavit jen pro to, abych mohl popadnout dech. Mozek dostává malý přísun kyslíku a chvílema se mi tak zatočí hlava, že se musím zastavit a chytnout se nějakého šutru, abych neztratil rovnováhu a nespadnul dolů. Začínám cítit tlak v temeni hlavy, který se s každým výškovým metrem zvětšuje.
Nicméně se jezero neustále uspokojivě vzdaluje a vrchol se blíží. Nahoře jsem úplně vyčerpaný. To byl tedy výborný nápad! Stezka, na kterou jsem se napojil, vede z Dughly přes horské sedlo Cho La (5330m) do Gokya, celodenní vyčerpávající přechod, který chce Gerhard absolvovat na cestě zpět z Everest base campu. Rád bych šel s ním, všichni se shodují na tom, že to je jedno z nejkrásnějších míst v této oblasti. Průvodce varuje, že je možné jej přejít jen s mačkami a cepíny, naproti tomu lidé, kteří jej prošli, nám říkali, že to není pravda a není potřeba žádné speciální vybavení, kromě dobré fyzické kondice. Varování ohledně sněhu se zřejmě týká hlavně jarní sezóny.
Cestou zpět do Dughly se mi otevírají nádherné panoramata okolních hor, takže nakonec nelituju, že jsem tento krkolomný výstup podnikl. Těsně před ubytovnou potkávám v opačném směru Axela s Elke, jak míří k jezeru. Jdou bohužel docela pozdě a začíná se zatahovat, takže nebudou mít takové pěkné výhledy, jako jsem měl já. Říkají, že Gerhard se po mě sháněl a měl strach, jestli se mi něco nestalo.
Hned po návratu padám únavou do postele a snažím se trochu zahřát. Odpolední teploty jsou velmi nepříjemné. Tělem mi každou chvílí projede vlna zimnice. Myslím, že jsem z toho věčného studeného větru a pocení chytil horečku. Léčím se dávkou paralenu a nějakých rozpustných tablet, které mi poskytnul Gerhard, ale do relativně dobrého stavu se dostávám teprve až po večeři, několika chilli papričkách a termosce horkého čaje.

Výhledy nad Dukhlou

Svůj stav hodnotím jako výsledek podchlazení, velké fyzické námahy, svalové horečky (ztráta většího množství soli z těla díky pocení) a dehydratace. Kromě bolestí hlavy nemám žádné další příznaky, které by nasvědčovaly akutní horské nemoci, jako jsou např. malátnost, odtržení od reality, nespavost, ztráta chuti k jídlu nebo nelogické rozhodování.
V ubytovně potkáváme další sympatický pár, Švýcarku Valerii a Australana Dona, každý z nich je tu sólo, ale dali se během lezení dohromady, a od té doby jsou, stejně jako my s Gerhardem, nerozlučná dvojka. Don je takový typický hipísák, lenonky brýle, dlouhé vlasy, vousy a neustále si balí jointy s hašišem, který nakoupil v Pokhaře :-).

5.11.2007, Den 8. – Dughla – Lobuche

Výstup: 340m
Sestup: 0 m

Dnešní dvouhodinový trek je opět takový relaxační, přivádí nás až do vesnice Lobuche ve výšce 4930 metrů. Cesta se nejprve mírným stoupáním vine nad Dughlu, pak pokračuje velmi pohodově, skoro po vrstevnici. Na kopci nad Dughlou míjíme pomník Scota Fischera, který zahynul na Everestu při velkém neštěstí, které se tam odehrálo v květnu 1996, kdy zde zahynulo devět climberů. Popisuje to úžasným způsobem kniha od Jona Krakauera Peklo blízko nebe (v originále Into thin air), novináře a horolezce, který byl členem jedné z expedic, které tam ten rok mířily. Vůdce jeho skupiny, slavný horolezec Rob Hall, zahynul taky.
Desítky pomníčků na tomto místě připomínají neúspěšné expedice nebo smrti lidí, kteří zahynuli během lezení v Solu Khumbu. Don zřejmě usoudil, že je vhodné uctít jejich památku a zapálil si jednoho jointa (tady, skoro v 5000 metrech!) :-).
Dnes jsme o jednoho člena skupiny menší. Axel celou noc nemohl spát, zvracel a chodil jako mátoha. Jasné příznaky AMS. Rozhodl se, že nebude nic riskovat a raději sejde o několik stovek metrů níže. Elke pokračuje s námi, na vrchol už jsou to jen dva dny, a pak se za ním vrátí.
Na Gerharda opět padla ta jeho lenošivá nálada a nechce nikam jít, ale já chci dělat fotky! Beru malý batoh a jdu se projít k Pyramidě – italské výzkumné laboratoři, která se zabývá výzkumem počasí a vlivu velkých nadmořských výšek na lidský organizmus. Je to asi půl hodiny chůze od Lobuche.

Lobuche glacier

Nad pyramidou se tyčí vrcholky Východního (6119m) a Západního (6145m) Lobuche, které svírají z obou stran úžasný ledovec Lobuche Glacier. Škrábu se na ledovcovou morénu, abych jej viděl v celé jeho kráse, ale opět přichází zklamání, velká část ledovce už odtála a zbyly po něm jen rozsáhlé kamenité sutě. Z nitra ledovce se neustále ozývá zlověstné hřmění – ledovec stále pracuje.
Při návratu zpět potkávám Elke, Dona, a ke svému překvapení i Gerharda, který zřejmě překonal svou lenost, a navzájem se hecujeme, jestli vylezeme na vysoký hřeben nad Pyramidou, naproti Lobuche Glacier. Cesta nahoru trvá asi necelou hodinu a je docela vyčerpávající. Výhledy jsou úžasné, a dostáváme se do výšky 5180 metrů.
Mám pocit, že mi exploduje hlava, ale když se dostanu zase zpátky do Lobuche a dám si termosku čaje, tak to snad přestane. Ještě zítra to musím vydržet, čeká nás závěrečný výstup na Kala Patthar, a pak už jen cesta dolů. Tedy pokud se nerozhodneme přespat ještě v Gorak Shepu a věnovat jeden den cestě do základního tábora. Vše záleží na tom, jak se budeme v těch výškách cítit.

Panorama Everestu (8850m, ta černá hora) a Nuptse (7861m) z Kala Pattharu

Poslední Gerhardův trek

Je den po výstupu na Kala Patthar. Další noc v Gorak Shepu nechci strávit, protože bolesti hlavy nepřestávají a nechci nic riskovat. Gerhard se narozdíl ode mě cítí dobře, je v solidní fyzické kondici a dobré náladě, proto se rozhoduje ještě jeden den zůstat a podniknout trek do Base Campu.
Loučíme se s Gerhardem. Po osmi dnech společného lezení, kdy jsme spolu trávili prakticky 24 hodin denně, jsme si na sebe zvykli a pro nás oba bylo příjemné mít na cestě společnost. Kdybych měl více času, šel bych s ním až do Gokya, které je údajně krásné místo, ale moje letadlo z Lukly letí o týden dříve. Po pravdě ani nevím, jestli bych zvládnul náročný přechod sedla Cho La.
Gerhard se tedy vydává do Everest Base campu, kterého dosahuje přibližně kolem poledne. Cesta tam a zpět by měla zabrat šest hodin, nedá se tedy zkombinovat v jednom dni s Kala Pattharem.
Po návratu do chaty seděl v restauraci společně s Valerií a Donem, ovšem nebyl v dobré náladě, vypadal unaveně a s nikým se moc nebavil.
Když odešel z místnosti a byl pryč tři hodiny, začali se po něm ostatní shánět. Nejdříve si mysleli, že šel na pokoj, ten byl ale zamčený. Někdo si všiml, že záchod je dlouhou dobu obsazený. Na klepání nikdo neodpovídal, proto vylomili dveře a co tam uviděli, je šokovalo: našli tam Gerharda ležet na zemi bez známek života.
Přivolaný doktor, který byl ve vedlejší ubytovně s norskou expedicí, už jen konstatoval smrt. V tu chvíli nebylo nikomu jasné, co se stalo. Gerhard byl dobře aklimatizovaný a v dobrém zdravotním stavu, nikoho v tu chvíli ani nenapadlo, že by jako příčina smrti mohla být horská nemoc. Spekulace o infarktu nebo mozkové mrtvici se ale nakonec nepotvrdily. Pitva potvrdila jako příčinu smrti HAPE (high altitude pulmonary edema) – vysokohorský plicní otok. Dále se zjistil i rozvíjející se mozkový otok (HACE - high altitude cerebral edema).
Jedná se o závažnou formu horské nemoci, která postihuje zhruba 1-2% lidí. Většinou se jako první varování objevuje ve formě akutní horské nemoci - AMS (acute mountain sickness) provázené bolestmi hlavy, závratěmi, nespavostí, neschopností popadnout dech v klidovém stavu, ale v některých případech (jako zde) se vyvine velmi rychle a bez předchozího varování, takže pokud nejsou příznaky rozpoznány okamžitě a postižený není rychle dopraven do nemocnice, je už většinou pozdě. HAPE a HACE jsou smrtelná onemocnění.

7.11.2007, Den 10. – Gorak Shep – Dingboche

Výstup: 0 m
Sestup: 730 m

Sestup z Gorak Shepu probíhá docela dobře a v Dughle, kde se moje a Elkina cesta rozděluje, jsme po 1,5h chůze. Dáváme si společně čaj a za další hodinu a půl jsem v Dingboche. Po zbytek dne se snažím rozplánovat zbytek treku. Rád bych v národním parku Sagarmatha zůstal déle a šel až do Gokya. Moc se mi tu líbí a představa špinavého Kathmandu mě nenaplňuje přílišným nadšením. Nejdříve bych ale musel do Namche Bazaru přebookovat si zpáteční let, a taky musím vzít do úvahy svůj zdravotní stav, Gokyo je opět ve výšce nad 5000 metrů. Dojdu tedy do Namche a uvidím, jak se budu cítit. Aklimatizace by měla vydržet 2-3 týdny, ale ty bolesti hlavy mě už přivádějí k šílenství.

8.11.2007, Den 11. – Dingboche – Thare

Výstup: 580 m
Sestup: 600 m

Ráno vyrážím na sestup směrem do Namche, ale po cestě potkávám nepálského průvodce s japonským turistou. Průvodci sděluji své plány, ale ten mi říká, že není nutné chodit do Namche, abych si musel přebookovat letenku, a že to můžu udělat ze kterékoliv ubytovny, která má telefon, a dává mi číslo na svého bratrance, který dělá v cestovní kanceláři a je schopný to pro mě vyřídit.
Taky mi rozplánoval zbývající dny tak, abych ještě stihnul dojít do Gokya a zpět, aniž bych musel měnit datum odletu. To se mi líbí, i když plán je to docela agresivní. Budu muset trochu zrychlit. A kdybych to nestíhal, můžu si kdykoliv posunout odlet.
U vesnice Pangboche tedy odbočuji směrem na Phortse. Až sem to šlo pěkně hladce z kopce, ale teď začala série sestupů a výstupů, někdy docela příkrých. Je to velice unavující a prakticky nekonečné. Do vesnice Thare (4390m), kde je lodge, přicházím až před pátou hodinou. Už jsem si málem hledal místo k přenocování pod širákem, zdálo se, že to do setmění nestihnu.

Ama Dablam

V lodgi jsem úplně sám a je to takový rodinný podnik, o který se starají čtyři sestry. Pátá žije v Kathmandu. Dostávám čaj zdarma na uvítanou a hned rozdělávají oheň v kamnech ve společenské místnosti, ony sami sedí v kruhu kolem krbu v kuchyni. Ta sama o sobě stojí za to, je to taková malá černá díra, malé okénko nepropouští ani ve dne moc světla, kamna jsou snad uplácané z hlíny, strop i stěny jsou očouzené černým kouřem, podlaha hliněná. No prosím, že nepotřebují kuchyňskou linku za 150 tisíc korun!
O hodinu později přichází skupinka čtyř Čechů: Jirka, Standa, Petr a Květa. Dáváme si čaj, večeři a trestáme poslední půllitr slivovice z mého batohu. Konečně jsem odhodil poslední zátěž.

9.11.2007, Den 13. – Thare – Gokyo

Výstup: 490 m
Sestup: 90 m

Po snídani všichni společně vyrážíme směrem do Gokya. Snad to nebude takové psycho jako včera. Přes noc nasněžilo pět centimetrů čerstvého sněhu a všechny okolní svahy jsou pokryté bílým práškem. Padla na mě vánoční nálada.
Brzy ráno byla jasná obloha a protější hřeben byl krásně nasvícen zlatavými paprsky vycházejícího slunce. Během několika hodin se ale zatáhlo a zase začalo sněžit. Silný vítr proměnil ranní idylku v docela seriózní sněhovou vánici.

Východ slunce v Thare

Ve vesnici Nha ve výšce 4400 metrů se rozdělujeme, česká skupinka jde na čaj, já pokračuji dál. Do Gokya přicházím po 13h a dosahuji výšky 4790 metrů. Stále je zataženo a nejsou žádné výhledy. A to máme být uprostřed krásné scenérie! Jestli vydrží sněžit až do zítřka, tak se výstup na Gokyo Ri může stát velmi nebezpečným a nebudu riskovat, že mi někde na svahu v 5000m uklouzne noha a já pojedu až dolů.
V ubytovně potkávám dva amíky, z nichž jeden se hodně věnuje technickému lezení a jeho cílem je vylézt nejvyšší hory všech amerických států. Na Floridě to asi nebude nic složitého, ale mezi jeho plány patří i Mount McKinley, která se považuje za technicky velmi náročnou horu. Pak tady sedí jeden Ir, se kterým vydržíme celý večer probírat všechny hospody v Dublinu.
Celou dobu se snažím koukat z okna, jestli neuvidím Gerharda (v tu chvíli jsem ještě nevěděl co se stalo a podle původních plánů by měl dnes nebo zítra dorazit až sem). Marně.

10.11.2007, Den 14. – Gokyo – Gokyo Ri – Phortse Tenga

Výstup: 570 m
Sestup: 1680 m

Ranní výstup na Gokyo Ri (5367m)

Dnes jsem překonal sám sebe (všimněte si převýšení, které jsem podstoupil!). Ve tři hodiny ráno jsem byl bohužel nucen k malé noční expedici, což tady není žádná legrace, venku teploty hluboko pod nulou a zkuste se přinutit vylézt ze zahřátého spacáku! Ani jsem se neobtěžoval ujít více jak tři metry od chaty. Všiml jsem si ale krásně čisté oblohy bez jediného mráčku, s milionem zářivých hvězd. Výborná předzvěst stabilního počasí a dobrých šancí dostat se na vrchol!
Probouzím se tedy o tři hodiny později, balím malý batoh a společně s hordou dalších turistů jdu na Gokyo Ri (5360m). Kopec se tyčí přímo nad vesnicí a vypadá docela hrozivě. Pomalu vychází slunce a dotýká se paprsky okolních bílých štítů. Výhledy vypadají opravdu slibně.
Kopec jako kráva!
Neustále stoupání bez přerušení. Po chvíli doháním známou českou čtyřku. Na vrchol to trvá dvě a půl hodiny. Hnusné dvě a půl hodiny!!! Celou cestu si nadávám, proč já blbec sem lezu? Stojí mi to za to? Angličtina má pro to krásný výraz – self-punishment, tedy něco jako sebetrestání. Mohl jsem místo toho ležet někde na pláži v Brazílii, popíjet koktejly, surfovat ve vlnách nebo se potápět.

Ranní výstup na Gokyo Ri (5367m)

Snažím se trochu uklidnit, že Kala Patthar byl větší hnus. Jakmile se ale dostávám na vrchol, moje nálada se obratem mění. Takové krásné výhledy stojí za tu námahu (ale ne příliš často :-)).
Výhledy z Gokyo Ri jsou snad nejkrásnější, jaké jsem kdy viděl. Mount Everest je tentokrát sice vzdálenější, zato vypadá opravdu jako nejvyšší hora. Mezi další hory, které tvoří masivní panorama, patří třeba Cho Oyu (8188m) – údajně nejjednodušší osmitisícovka, Ghyachung Kang (7922m), Pumo Ri (7165m), Lhotse (8501m), Makalu (8463m), Ama Dablam, Cholatse (6335m) a mnoho dalších.
Dole pod námi krásné jezero Dudh Pokhari a vesnice Gokyo na jeho břehu. Pod horským panoramatem je mohutný ledovec Ngozumpa Glacier.
Na nevelkém vrcholku se mačká necelá stovka turistů, dělají si fotky a pletou se pod nohy. Po 15 minutách se se všemi známými loučím a jdu dolů, protože je tady dost velká kosa. Mám naspěch, dnes ještě musím dojít co nejdál to půjde směrem do Namche Bazaru, kde musím dorazit zítra, protože pozítří mi letí co?

Na vrcholu Gokyo Ri, v pozadí Mount Everest

Když jsem po hodině sestupu přišel do chaty, dávám si ještě rychlý snídaňo-oběd a kafe a chystám se vyrazit dolů. Majitelka lodge je velmi sympatická paní a trvá na tom, že mi udělá ještě jedno kafe na účet podniku. A že jestli se mi tady líbilo, můžu je doporučit svým známým. Takže jestli někdy půjdete do Gokya, tak jedině do Cho Oyu view lodge!
Po 11h jsem už zase na cestě v plné polní. Plán je sestoupit jak nejdále to půjde a jak dovolí čas. Na mapě se všechny vzdálenosti zdají krátké, ale čas se podle nich měřit nedá. Podle jednoho průvodce by se v jediném dni dalo sestoupit z Gokya až do Namche Bazaru, ale to bych musel vyrazit hned za úsvitu, ne až před obědem.
Cesta jde naštěstí neustále z kopce a navzdory vyčerpání z ranního výstupu mám docela svižnou a vytrvalou rychlost, jako kdybych šel se zapnutým tempomatem.

Závislost množství kyslíku ve vzduchu na nadmořské výšce,  Kala Patthar a Gokyo Ri mají pouze 50%!

Ani se nezastavuji nikde na oběd, míjím vesnice Nha, Machhermo, Luza, Kele, Tenga, až kolem páté hodiny večer docházím do Phortse Tenga (3680m), těsně před závěrečným výstupem do Namche Bazaru, na zítřek mi zbývají jen tři až čtyři hodiny cesty. To není špatné.

11.11.2007, Den 15. – Phortse Tenga – Namche Bazar

Výstup: 180 m
Sestup: 420 m

Dnes po snídani tedy šlapu ten kopec směrem do Namche Bazaru, pak už se jde převážně z kopce. Tady jsem se ubytoval opět v prověřeném Zamling hotelu a po 12 dnech si dopřávám horkou sprchu a holím se. Konečně zase vypadám a cítím se jako člověk.
Dokonce je tady možnost dobít si na pokoji baterky do foťáku, v ostatních horských ubytovnách, kde není elektřina, se za to platí 500 Rs. Ubytovny mají sluneční kolektory, ze kterých přes den dobíjejí akumulátory, a ty pak napájejí veškerou elektřinu v chatě. Znamená to, že funguje několik slabých žárovek v hlavní společenské místnosti, na pokojích už většinou elektřina není. Čelovky jsou naprostou nezbytností.

Jezero Dudh Pokhari (4750m) ve vesnici Gokyo

Na oběd jdu do Namche Bakery a po cestě potkávám ke svému překvapení Valerii. Jsem rád, že ji zase po čase vidím. Bohužel se od ní dozvídám nepříjemné zprávy o Gerhardovi. Je dobře, že jsem se to dozvěděl od ní. Večer to jdeme i s Donem zapít dvěma lahvema vína. Jointy už došly…

12.11.2007, Den 16. – Namche Bazar – Lukla

Výstup: 400 m
Sestup: 930 m

V noci jsem toho moc nenaspal, pořád musím myslet na to, co se stalo Gerhardovi. Těžko se tomu věří, měl lepší fyzickou kondici než já, a po celou dobu se cítil mnohem lépe, kromě občasných drobných bolestí hlavy si na nic jiného nestěžoval.
V půl osmé jsem na cestě z Namche Bazaru do Lukly. Je to většinou z kopce a jde se stejnou cestou, jakou jsme tady přišli. Dobře to ubíhá. Až závěrečná část z Phakdingu do Lukly je spíš do kopce a už jsem po patnácti dnech lezení dost vyčerpaný a nebaví mě to. Těším se, až konečně odjedu někam do nižších poloh a budu jen tak odpočívat. Jediná vada Nepálu je, že tady nemají moře. Dokázal bych se teď u něj válet po zbytek své dovolené.
V Lukle chcípnul pes, všechno je tu drahé. Před odletem je nutné osobně potvrdit letenku u společnosti Yeti Air, jinak vás vyšoupnou z letu. I když ji máte zaplacenou! Tak to tady prostě chodí. V kanceláři se dovídám, že místo 9:05 letím už v 7:15. Samovolně mi změnili let. Já ten jejich systém asi nikdy nepochopím. K čemu jsou tedy ty rezervace? Dovedu si představit, jak to asi vypadá na letišti, když pro špatné počasí dva dny nelétají a v dole se jim začínají hromadit horníci!

Akutní nízkohorská nemoc

Letiště v Lukle je odpovídající podmínkám, ve kterých musí fungovat. Security check vypadá tak, že položíte batoh před vojáka v uniformě, ten vezme nálepku „security checked“ a přilepí ji na batoh. Kontrola veškerá žádná. Alespoň to odsejpá. Podle nepálských měřítek odlétáme načas (asi s půlhodinovým zpožděním). Sedím na pravé (správné) straně letadla a během čtyřicetiminutového letu mám krásné výhledy na himalájský masiv. Okna jsou bohužel tak špinavá, že ani nemá smysl vytahovat foťák.
V Kathmandu beru taxíka a jedu do hotelu Potala ve čtvrti Thamel, doporučovaného v Lonely Planet. Vypadá to ale, že hotel je zrušený, a tak během slabé chvilky souhlasím, aby mě taxikář zavezl do hotelu ke svému známému. Chyba, jakou jsem udělal poprvé a naposledy. Samozřejmě že taxikář dostane provizi za přivezeného hosta, která se nutně musí projevit na ceně hotelu.
Hotel není nic moc a ještě měl tu drzost si za to říct 400 Rs! Usmlouval jsem to na 300 Rs, ale i tak z toho nemám dobrý pocit. Společná koupelna je hnusná špinavá díra, kde se bojím na cokoliv šáhnout a vanu našli asi někde na smeťáku před padesáti lety, a od té doby ji ani jednou neumyli.
Recepční mi na zířek zamlouvá jízdenku na turistický autobus do Dumre za 550 Rs. Nějak se mi to nezdá, a tak jdu sondovat do první cestovní kanceláře, kterou míjím na cestě do města. Tady za tu stejnou linku chtějí jen 350 Rs (podle knihy by to mělo být 300 Rs). Ten chlap si snad myslí, že jsem blbý, a že mě bude takhle ždímat (70% přirážka???). Jdu zpět do hotelu a říkám, že jestli mi nedá lepší cenu, může si tu jízdenku strčit někam. Recepční někam telefonoval, pak zavěsil a naštvaně demonstrativně jízdenku roztrhal. Pochopil jsem z toho, že rezervace je zrušená.
Beru taxíka a jedu do Patanu, druhého největšího města v Nepálu. Centrum tvoří Durbar Square, které je mnohem hezčí než to v centru Kathmandu. Nejezdí přes něj auta a dá se strávit hodně času blouděním okolníma uličkama, přičemž se každou chvíli narazí na nějakou stupu nebo klášter. Otravové tu jsou sice taky, ale je jich méně než v centru. Celkově je tady mnohem příjemnější atmosféra.
Pozdě odpoledne se vracím zpět do Thamelu, místa přeplněného lidmi, auty, troubením, výfukovými plyny, a opět mě začíná bolet hlava, rozdíl oproti horám je pouze v nadmořské výšce, ale nedostatek kyslíku (nebo čerstvého vzduchu) je tady stejný. Myslím, že trpím „akutní nízkohorskou nemocí“ a vzpomínám na klid v horách. Jsem rád, že mám na zítřek jízdenku pryč.