Vietnam 24/03/2013, neděle
Cesta vlakem byla příšerná. Zjistili jsme, že nám ta baba v pokladně prodala jízdenky do kategorie tvrdých sedadel, aniž by řekla půl slova. Vědět to, tak do toho nejdeme. Jsou to v podstatě dřevěné lavice, a na těch jsme měli strávit deset hodin nočního cestování. Byli jsme tak naštvaní, že dostat ji pod ruce, tak ji natrhneme p*del...
Vlaky do Lao Cai jsou ale nezvykle přeplněné, tak jsme na druhou stranu rádi, že aspoň jedeme. Proti nám sedí Rudy, cestovatel z Norska, který je na cestě už od září. Z Norska to bral vlakem přes Rusko, Mongolsko, a další země a má zajímavé zážitky. Tuto cestovní kategorii si narozdíl od nás vybral dobrovolně. Za chvíli vidím, že mu nedělá problém usnout kdekoliv a v jakékoliv poloze.
My s tím ale problém máme. Je to nejlevnější třída, čemuž odpovídá i složení sociálních skupin, které takto cestují :-) nikdo z nich asi dnes nehodlá spát. Všichni se navzájem překřikují, hraje tady hudba, hlasitě telefonují, hulí, takže místo jako ve vlaku si připadáme spíš jako v hospodě. A k tomu všemu ty dřevěné lavice. Pod zadek si dávám spacák, abych seděl aspoň trochu na měkkém, a hlavu si podkládám nafukovacím polštářkem. Ale stejně nezaberu na víc jak dvacet minut v kuse. Z vagónu se ozývají zvuky jak ze staré rybářské lodi. Na GPSce si kontroluji cestovní rychlost: 12 km/h. Bezva :-(
Když se mi konečně kolem druhé podařilo trochu usnout, klepe mi na rameno revizor, že chce vidět jízdenky. Tak to si fakt nemohl vybrat lepší čas!
Denisu zase v podobně absurdní hodinu zaklepal na rameno pikolík, aby se ji zeptal, jestli si nechce koupit pivo :-) No je toto normální???
S obrovskou radosti jsme uvítali svítání, což znamenalo, že cíl se blíží. Přijeli jsme do cíle, městaLao Cai, lehce po osmé, se zpožděním, protože posledních 15 km jsme jeli hodinu. Odtud jedeme minibusem do města Sapa, což je něco málo přes hodinu.
Krajina se změnila. Jsme vysoko v horách, gps ukazuje 1700 metrů nad mořem, hory jsou velmi strmé, v nižších polohách jsou vytvarované do terasovitých políček, na kterých se pěstuje rýže a další zemědělské zplodiny, a klima je příjemné, chladnější, i když i tak je větší teplo než mnohdy u nás v létě :-) narozdíl od předchozích míst, která jsme navštívili, tady není taková velká vlhkost, čímž je to snesitelnější.
Všichni na varovali, že v Sapě jsou všechny výhledy většinu času zahalené v mracích, a jen občas se odkrývají průhledy, ale my jsme chytli krásné počasí, skoro modrá obloha, viditelnost výborná, jen je takový mlžný opar, který nás ale provází celou dobu.
Ubytovali jsme se v hostelu, kam jsme původně nechtěli, ale Rudyho tady vysazoval minibus a recepční nás přesvědčila, abychom taky zůstali, když nám nabídla prostorný pokoj s koupelnou a balkónem, za pouhých 200 Kč.
Ubytovali jsme se, dali si sprchu, a šli se přijít po městě. Namířili jsme si to směrem ke stříbrným vodopádům, šli jsme po příjemné cestičce asi pět kilometrů za město, abychom zjistili, že to je městě dalších minimálně osm. Tak jsme to vzdali a vrátili se. Místo toho jsme vystoupali na kopec nad městem, odkud byl krásný výhled na okolní kopečky. Bylo to ale dost náročné. Sluníčko už hezky připalovalo, nahoru jsme přišli úplně vyřízení. Musím ale říct, že je tady krásně. I když tady jezdí hodně turistů, zachovává si Sapa takový příjemný charakter malého horského městečka.
K večeři máme kachnu v takové moc hezké restauraci, ale stále za slušné ceny. Já mám kachnu na čínském kari (s kokosovým mlékem) a Denisa kachnu na medu. Ta je o dost lepší. Potom do kupujeme láhev vietnamského vína z Dalatu, a dopřáváme si pohodu na balkóně.
Nesvítí tady venkovní lampička, tak se ptáme holčiny, jestli neví jak ji zapnout. Chvilku to zkouší někde zespodu, ale nejde to, protože je asi prasklá žárovka. Přiběhl majitel a začal se v tom vrtat. Nejdříve si přinesl schůdky, ty ale pro Vietnamce běžné velikosti nestačily, tak jsem to zkusil já, ale nešlo to odšroubovat, tak si přinesl žebřík, pak zkusil rozmontovat vedlejší lampičku, která po jeho zásahu už taky přestala fungovat... Po deseti minutách marných pokusů, ke kterým jsme ho chudáka vyrušili od rodinné večeře, nám s omluvou přinesl svíčku. To bylo nakonec lepší než ta lampička.
Dnes usneme asi velmi rychle.
Obrázky jsou z vyhlídky na Sapu, jezero ve městě, a pražené mandle, které se tady prodávají ve své slupce. To jsem nikdy předtím neviděl. Jsou vynikající.
0 Komentáře