Indie - 20.3.2012 (ut)

Do Hospetu přijíždíme kolem sedmé ráno. Je to jedno z těch hnusných měst, všude binec, špína, prach... To nejlepší, co tady člověk může udělat, je odtud co nejrychleji vypadnout. Tak taky činíme. Naštěstí hned vedle stojí autobus do Hampi.
Od cesty autobusem se nás ještě snaží odradit řidiči rikšy, kteří tvrdí že cesta busem je zdlouhavá a bude trvat hodinu. Samozřejmě jim nevěřím ani nos mezi očima. Cesta autobusem trvá necelou půlhodinu a stojí 7 Kč.
Příjezd do Hampi byl šok nejen pro Denisu, ale i pro mě. Celá hlavní třída, kolem které byl soustředěn veškerý komerční i sociální život, byla v troskách, totálně zpustošená, všechny domy byly zbourány, místo nich jen hromady sutin, a před nimi se mačkali prodejci se svým zbožím snažící se zachránit alespoň trochu businessu.
Ubytováváme se ve starém dobrém hotelu Shanti, kde jsem byl i před léty. Má pěkný dvůr s jakousi relaxační zónou, terasou, a houpací lavičkou.
Výhled máme přímo na Virupakshův chrám, ovšem pouze ze záchodu :-) z okna koukáme do dvora, což taky není špatné, aspoň tady bude klid.
Jak jsem se později dozvěděl, Hampi je zapsáno na seznam UNESCO a vláda se snaží postupně rekonstruovat Hampi bazar tak, jak vypadal před několika sty lety. Vydala proto rozhodnutí, že všechny domy na bazaru se musí zbourat, přičemž jejim majitelům ani nevyplatila žádné kompenzace.Někteří se tak ocitli přes noc na ulici. Prostě bordel.
Lidi jsou naštvaní a podávají hromadné žaloby. Kdyby raději ty peníze investovali do rekonstrukce ostatních objektů. Je jich tady po krajině rozeseto 550 a status chráněné památky má sotva desetina z nich. Jednom bazarů podobných tomu hlavnímu je zde několik.
Na zítra si objednáváme jízdenky do Goa a snažíme se rezervovat jízdenky na vlak z Goa do Mumbai za 9 dní. Nemohli jsme tomu věřit, ale všechny vlaky jsou plné. Nakonec se v jednom vlaku našly dvě místa, ale museli jsme sáhnout do turistické kvóty a slevit z třídy 2AC na 3AC. Poslední dvě místa!
Tento vlak ale nestaví v severní Goa, pouze v jižní, tak musíme překopat naše cestovní plány a nebudeme projíždět Goa z jihu na sever, ale obráceně. Pořád ale můžeme vidět vše co jsme si naplánovali. Jediné, co nestihneme, je středeční trh v Anjuně, což nás mrzí.
Pokoj bude uvolněný až v 10:30, tak se ještě jdeme projít po nejbližším okolí Hampi bazaru na kopec přímo nad Virupakshovým chrámem, odkud je krásný výhled do všech stran.
Balvany z růžové žuly jsou všude kam až oko dohlédne. A kamkoliv se podíváte, stojí nějaký chrám. Hodně to vypovídá o tom, jak muselo být tehdejší království Vijayanagar bohaté a mocné.
Na druhé straně kopce přicházíme k opuštěnému, ale rozsáhlému chrámu, který ani není uveden v průvodci, ale patří k němu obrovská vodní nádrž, dlouhý bazar a velké množství černých opic s bílým obličejem. Některé z nich byly velké jako vzrostlá doga.

O půl jedenácté se uvolnil náš pokoj a my jsme si konečně po dlouhé noci v autobuse mohli dát sprchu a trochu se upravit.
Vyrazili jsme na procházku po okolí Hampi. Prošli jsme až na dolní konec Hampi bazaru k soše Mandina a pokračovali dál přes kopec na druhou stranu k chrámu Ačjutaráje, který mě svým klidem a obklopen palmami zaujal že všech nejvíce.
Dále jsme pokračovali směrem k řece a nechali jsme se převézt na druhou stranu na tzv. koraklu. Korakly jsou malé kruhové loďky upletené z bambusu a vypadají jako ořechové skořápky.
Podle průvodce by měla na druhé straně pokračovat stezka až ke krásnému bíle natřenému Hanumanově chrámu na vrcholku hory Anajanadri, který je už zdálky dobře viditelný.
Po půlhodině přeskakování obřích balvanů a prodírání se ostnatým roštím nás to přestalo bavit. Navíc jsme přišli k dalšímu rameni řeky a nezdálo se, že by šlo někde přebrodit. Byli jsme vyčerpaní horkem i fyzicky. Vrátili jsme se tedy zpět.
Po cestě jsme si udělali několik odpočinkových přestávek. Mezi sluncem rozpálenými šutry je výheň opravdu nesnesitelná, ve stínu může být tak 35 stupňů.
Ten klid tady je ale úžasný. Velký rozdíl oproti městskému prostředí. Krajina posetá balvany vypadá úplně magicky a člověk by dokázal celé hodiny jen tak zírat do nekonečna. A někteří to tak opravdu dělají. Stráví tady 14 dní a celou tu dobu se jen tak poflakují po okolí, navštěvují kurzy jógy nebo vysedávají na terasách v restauracích.

Po návratu do vesnice navštěvujeme nejsvatější Virupakshův chrám přímo v čele Hampi bazaru. Vstupné je zde neuvěřitelné 2 Rs, a to i pro cizince.
Chrám je domovem slonice Lakšmí, pojmenované po jedné z bohyní, která dává za malý bakšiš požehnání. V podstatě vás klepne chobotem po hlavě až se vám podlomí kolena :-).
Na večer jdeme opět na horu nad bazarem, kde jsme byli už ráno, abychom mohli pozorovat západ slunce. Stojí to za to, a pokud to vyjde, chtěli bychom tady založit kešku, a pozvednout tak úplně žalostnou situaci indického geocachingu :-) na to, že je to země IT cvoků, je zde kešek málo a ještě je většinou zakládají cizinci pro cizince.
Na večeři jdeme do vyhlášené restaurace Mango tree asi kilometr za vesnicí. Dáváme si coconut curry a aloo gobi (brambory a květák ve výborné pikantní omáčce). Před vstupem do restaurace je potřeba si zout boty stejně jako do chrámu, sedí se na zemi u nízkých stolečků a k tomu svítí lucerny. Moc příjemné místo. Přes den odtud musí být i hezký výhled na řeku.