Ve stredu a ve ctvrtek jsme tedy meli naplanovan dvoudenni trek k vodopadum. Vyrazili jsme pred devatou. Cesta zacinala uz v Lencois, prvni usek byl docela pohodovy, hned za vesnici jsme se zastavili u znameho naseho pruvodce, ktery uprostred lesa vlastni bar. Ukazal nam nekolik vlastnich diamantu, ktere tady nasel. Nebyly moc velke, jen asi 2 mm, ten nejvetsi mel tvar kuzele a udajne jeho hodnota je kolem 1500 kc.
Cela historie Lencois se vzdy tocila kolem diamantu a ekonomika mesta kopirovala jeho strmy vzestup i pad. Prvni diamanty zde byly nalezeny v roce 1822, behem nasledujicich let se sem sjeli hledaci a dobrodruzi z cele Brazilie. Usidlovali se v udolich ve stanech, jejichz strechy shora vypadaly jako plachty vlajici ve vetru, odtud vznikl nazev Lencois, coz znamena plachty... Prehnane historky o pohadkovych bohatstvich rozpoutaly masove migrace obyvatelstva, ale oblast byla bohata spise na prumyslove diamanty nez na vystavni kousky bez jedineho kazu. Ty byly napriklad pouzity v dulnich strojich, kterymi byly prorazeny tunely St. Gothard, panamsky pruplav a londynske metro.
Upadek diamantove ery na zacatku 20. stoleti mela na svedomi kombinace nekolika faktoru: pokles cen diamantu na svetovych trzich, zruseni otroctvi a nove objevene naleziste diamantu v Jizni Africe. Ekonomika mesta se pak obratila k pestovani kavy, manioku a turistice. Prumyslova tezba a jine destruktivni metody byly zakazany pri zrizeni narodniho parku Chapada Diamantina v roce 1985.
Podle geologu byly diamanty utvoreny pred nekolika miliony let pobliz soucasne Namibie. Pred oddelenim kontinentu byla Bahia spojena s Afrikou. Diamanty byly na dne more, na jehoz uzemi je dnes Brazilie.
Pokracovali jsme sestupem do udoli, a pak dalsi necelou hodinu k upati vysokeho hrebene. Zacal strmy nastup, misty az 45 stupnu, za umorneho vedra. Po deseti minutach jsem byl totalne zpoceny a kazdou chvilku jsem musel zastavovat, abych popadl dech a vypil hodne vody. A to jeste nebylo ani poledne!
Clovek tady v tech podminkach vypije tak ctyri litry vody za den, neni mozne si nest zasoby na celou cestu. Musime tedy nabirat vodu z reky, a ta ma hodne tmavou barvu, Carlos ji rika cocacola river. Ubezpecuje nas, ze je to bezpecne, ze jsou to pouze rozpustene mineraly. Musime mu verit.
Kolem poledne prichazime k vrcholu prvniho vodopadu, Capivari, leziciho na stejnojmenne rece. Jeste nez k nemu sestoupime, delame si ve stinu stromu obed. Carlos je perfektne pripraveny, opravdu dobre nam tu vyvaruje, nechybi ani cerstve ovoce jako dezert. Bohuzel si vsechno to jidlo na dva dny musime nest sebou, takze mame velke tezke bagly, ktere v tom horku tahame celou cestu na zadech.
Jinak staci opravdu jen par veci, lehka sportovni obuv, plavky, opalovaci krem, repelent, bryle, celovka, nuz a nejake obleceni.
Vodopad Capivari a moje malickost...
Po obede sestupujeme opravdu strmym sestupem k 25 metru vysokemu vodopadu, voda vyteka z prurvy mezi skalami, v obdobi destu se pry vali pres vrchol skaly a ma dvojnasobnou vysku a silu. Dole pod vodopadem je krasna a hluboka tun ke koupani, coz kvitujeme s velkym povdekem a ulevou.
Zpatecni cesta nahoru byla kratka ale stacila k tomu, abychom ztratili veskerou energii a svezest nabranou koupanim v krasne chladive rece.
Dale jsme pokracovali uz relativne pohodovym terenem az k dalsimu vodopadu Capao. Pod nim opet jezero, jeste vetsi nez to predchazejici, takze jsme tam opet rychle skocili. Tento vodopad je velmi siroky a v obdobi destu, kdy se voda vali po cele jeho sirce, musi byt opravdu uzasny. Male proudy vody ovsem pusobi jako skvela masaz zad...
Vodopad Capao
Toto byl dikybohu konec dnesni casti treku, nad vodopadem budeme prespavat. Jeskyne tu zadna neni, proste si lehneme na placate kameny v ricnim korytu, ale kdyby prselo, je tu moznost lehnout si pod previsle kameny.
Carlos pripravil vynikajici veceri o ctyrech chodech, evidentne ho to bavi. Kdyz zapadlo v sest hodin slunce, uz tu prakticky nebylo co delat, proto jsme sli relativne brzy spat. Dnesni pochod nas ale natolik vycerpal, ze nam to ani neprislo..
Carlos pripravuje veceri
Mixila trek - druhy den
Probudili jsme se uz kolem seste. Noc byla trochu chladnejsi, ale teploty rozhodne neklesly pod 18 stupnu.
Po snidani si na tomto miste nechavame vsechny veci, bereme si pouze rucnik, plavky, opalovaci krem a fotaky a vyrazime ke zlatemu hrebu tohoto treku - vodopadu Mixila, ktery byl objeven hledaci diamantu teprve pred dvema roky.
Cela cesta probiha v ricnim korytu reky Capivari, ve stylu canyoningu. Tato cast cesty se mi libila vubec nejvice. Musime preskakovat z balvanu na balvan, obcas brodit.
V jednom miste prichazime do kanonu, ktery je vysoky 100 metru (v nejvyssich mistech ma az 200 metru) a siroky pouze tak pet metru Je to skvely pohled. Cele dno kanonu je pod vodou. Jsou dve moznosti jak ho prekonat. Plavat proti proudu, nastesti neni moc silny, nebo lezt po bocni stene. Volime druhou moznost. Musime v tomto miste sundat boty, na sobe nechat jenom plavky a fotaky davame Carlosovi do nepromokaveho batohu.
Climbing po bocni stene kanonu, ktera je v podstate svisla, ve vysce tri metru nad vodni hladinou, byl docela adrenalinovy zazitek. Carlos sel jako prvni a prelezl to docela rychle, nedela to poprve. Kolega Spanel jde druhy a i pri sve fyzicke kondici ma docela problemy. V jednom miste, kde bylo potreba prekonat takovy neprijemny zahyb, se zaseknul a nevedel jak dal. Pozoroval jsem, jakou techniku zvoli. Stal tam zapreny, drzel se dvou vystupku jako kliste a uz jsem videl, jak se mu vycerpanim zacinaji trast ruce a nohy. Stal jsem asi metr za nim, balancoval jsem zapreny na trech bodech zady ke skale a kdyz jsem ho videl, pak se kouknul pod sebe, zacinala se me zmocnovat podobna fobie.
Nastesti, kdybychom se neudrzeli a spadli dolu, nic by se nestalo, protoze reka byla v techto mistech nekolik metru hluboka.
Nakonec mu Carlos pomohl. Ja jsem podporen vedomim ze pri padu nic spatneho nehrozi trochu zariskoval, pokusil se zapomenout na pohled pode mnou a nekolika svihy jsem se dostal az na konec skaly. U Carlose jsem si vyslouzil prezdivku spiderman amigo da tcheqa :). No musim uznat, ze to bylo docela strasidelne.
Pri "canyoningu"
V dalsim prusmyku nas cekalo neco podobneho, ale mnohem namahavejsiho a slozitejsiho, proto jsme se rozhodli zvolit mokrou variantu a kanon jsme zbabele preplavali, zatimco chudak Carlos se potil na skale s nasima fotakama na zadech.
Pak uz jen nekolik stovek metru skakani po sutrech a prisli jsme az na samy konec kanonu, zakonceny 70 metru vysokou stenou ve tvaru podkovy, ze ktere padala voda do zatim nejvetsiho jezera, jake jsme videli, samozrejme idealni ke koupani. Cesta sem trvala hodinu a pul. V dobe destu je kanon nepruchozi, tam kde jsme skakali pres kameny, je az sedm metru vody. Byl to krasny pohled.
Vodopad Mixila - 70 metru vysoky
Zpatky asi po dvou hodinach stejnou cestou, oba uzke prusmyky jsme uz preplavali, se dostavame na obed u vodopadu Capao, a dale opet stejnou cestou az dolu do udoli, kde na nas mel cekat odvoz, ale bohuzel se jej nepodarilo zajistit, takze slapeme dalsi dve hodiny neuprosnym vedrem po pisecne ceste az do Lencois, kde se dostavame tesne pred stmivanim, na pokraji smrti zizni a vycerpanim. Dve ledove piva do nas vjely jako nic.
Vcera jsme naslapali 17 km, a dnes naprosto neuveritelnych, vezmeme-li do uvahy ty podminky, 28 km !!!!
Zitra si naordinuju odpocinkovy den. Jsem moc rad, ze jsem nevzal ten petidenni trek, to by byla moje smrt!
3 Komentáře