Dnes mi odpoledne ve 3 hodiny začíná přesun do Bombaje s přestupem v Sholapuru, v Bombaji budu zítra ráno v 7.
Abych ještě využil poslední den na venkově, vydávám se po snídani minibusem do Pattadakalu. Je to jen 20 km, ale celý výlet stíhám jen tak tak. Řidič minibusu je naprostý dement. Bus už byl plný, ale on pořád nikde. Pak se objevil, nastoupil a 10 minut túroval motor a troubil, aby ještě někoho nalákal. Když už jsme byli plní, že by mezi nama nepropadlo bídíčko, rozjel se, ale jenom asi 3 metry k silnici, kde celou proceduru opakoval. Když jsme se po 40 minutách už konečně rozjeli, trvalo to jenom dvě minuty a zastavil u benzínky, aby si do kanistru nabral benzín. Pak jsme v průměru zastavovali asi každých 500 metrů, někdy naprosto bezdůvodně, jindy aby nabral další lidí, i když už se to zdálo nemožné. Do auta velikosti ford tranzit našlapal 35 lidí. Schválně jsem to počítal. Cestu dlouhou 20km jsme jeli hodinu (bez úvodního čekání).
Pattadakal je památka chráněná Unescem. Jedná se o soubor 10 chrámů na malém prostoru, datovaných od 7. do 8. století. Pro jejich stavitele to byly jakési zkoušky nových architektonických stylů nanečisto, než je postavili naostro. Díky tomu je tady vidět několik různých stylů současně.
Cesta zpět byla ještě náročnější než sem, nejen co do počtu lidí, řidič lámal rekordy i v rychlosti, cesta zpět nám trvala hodinu a půl a to jsme ještě tři kilometry před Badami píchli pravou přední pneumatiku. Naštěstí měl rezervu. To už mi začínaly mírně pracovat nervy a v duchu jsem nešetřil nadávkama, protože jsem pospíchal, abych chytil vlak.
Nakonec jsme se přece jen dokodrcali do Badami, na oběd jsem mohl zapomenout, jenom jsem si vyzvedl bágl z hotelu a sedl do rikšy směr nádraží. To jsem taky nepochopil, rikše tady působí jako kolektivní dopravní prostředky a vozí v průměru tak 6 lidí. Když jsem řekl, že chci na nádraží a to fofrem, borec vyhodil z rikše dvě čekající dámy, jedno malé dítě a pytel s rýží, naložil mě a jeli jsme.
Vlak přijel na malé nádraží v Badami jen s 15minutovým zpožděním, což v Indii považuji za úspěch. Vlaky jsou rozhodně pohodlnější než autobusy a taky mnohem lépe organizované. Zvyklý na chaotické autobusové nádraží jsem čekal, že všechny nápisy budou v Hindi, ale jsou i latinkou. Kazdy vagón má zřetelné označení, sedadla taky, takže orientace je dokonce snazší než u nás. Dokonce v Sholapuru, kde jsem přestupoval, mají každých 20 metrů na perónu světelnou tabuli, kde píšou, jaké číslo vagónů u nich zastaví, takže odpadá zběsilé běhání po perónu po příjezdu vlaku. Jinak peróny jsou plné lidí, kteří tady posedávají nebo leží na zemi, jakoby jim zrušili už pět spojů a oni tady trávili celý den... Žádné lavičky.
Jeden černý puntík u mě přece jen mají, ukázalo se, že moje lůžko rezervovali současně i pro někoho jiného. Revizor to ale nakonec vyřešil a dal mi jiné. Naštěstí bylo volné.
Teď je tedy už pátek 9h ráno a já sedím na hotelu v Bombaji. Zítra večer mi letí letadlo domů.
0 Komentáře