Nepál 2007 - část 4.

Bandipur

Vstávám v šest hodin, v recepci překračuji recepčního, který tady spí na zemi, a jdu na autobus na nedalekou ulici Kantipath, odkud odjíždějí turistické autobusy do Pokhary. K velkému překvapení potkávám u autobusu Axela s Elke, kteří míří do Pokhary, kde chtějí podniknout nějaký kratší trek. Jsem rád, že se Axel cítí už lépe, a že jim ještě můžu předat zprávu o Gerhardovi. Axel se nějak zasekl a pořád si to nechá opakovat znovu a znovu. Nemůže tomu uvěřit. Myslím, že se s ním taky docela sblížili. Nakonec jedeme každý v jiném autobuse, tak už nemáme možnost to nějak podrobněji prodiskutovat.
Cestování autobusem je v Nepálu možná více adrenalinový sport než celé lezení po horách. Průměrné stáří vozového parku odhaduji tak na 50-60 let. Autobusy jsou většinou značky Tata (Indie). Jezdí jako blázni, ne rychle, ale velmi nebezpečně. V polovině kopce se začnou předjíždět, jako u nás na dálnici kamiony, předjíždějící má asi o 5 km/h větší rychlost než ten druhý, většinou se do toho pouštějí směrem do kopce a v nepřehledných zatáčkách. Přitom od pádu do hluboké propasti je dělí pouze několik desítek centimetrů.
Silnice s hrdým názvem „Prithvi Highway“ je samá díra, jednou dokonce projíždíme brodem přes nějakou řeku! Na cestě jsme potkali dva havarované autobusy, jeden převrácený na bok v levotočivé zatáčce (žeby předjížděl?), druhý balancoval na pokraji propasti zaseknutý jenom o spodní část podvozku!!! Před pár dny jsem v novinách viděl zprávu o autobusu v Pokhaře, kterému selhaly brzdy (tzv. indokvalita) a při havárii zemřeli dva lidé. Kromě toho po cestě míjíme nespočet nepojízdných vozidel z důvodů různých poruch.
Vystupuji asi 70 km před Pokharou ve městě Dumre. Je to prašný bazar, obestavěná zatáčka kolem Prithvi Hwy. Zdá se to ale být docela rušná zastávka všech projíždějících autobusů a náklaďáků. Důvod, proč zde vystupuji je, že odtud jezdí spoje do Bandipuru.
Chvíli se dohaduji s taxikářema, kteří si chtějí účtovat 250-400 Rs za odvoz (ta nižší cena byla v případě, že bych seděl v nějakém djeepu na pytli brambor), pak ale sedám na lokální autobus za 20 Rs a kolem 15h jsem na místě.

Bandipur, tady se dá strávit několik dní příjemnou relaxací a meditací

Krajina je tady úplně jiná, než jakou jsem měl dosud. Členité kopce, nepřesahující 1500m, porostlé tropickou vegetací, na pozadí zasněžené Himaláje. To je relax pro nervy. Silnice tady končí a na druhé straně už jsou jen terasovitá políčka, kde se pěstuje hořčice, rýže, a pomerančovníkové sady.
Bandipur je takovým architektonickým pokladem Nepálu. Všechny domy jsou postaveny v newarském stylu, s dřevěnými vyřezávanými ornamenty, okenicemi a převislými střechami. Některé domy jsou opravdové historické kousky. Kupodivu si Bandipur až dodnes zachoval atmosféru malé poklidné vesnice, kterou zatím nenavštěvují davy turistů, jen pár cestovatelů, kteří chtějí uniknout špinavým a hlučným městům nebo náročnému horskému trekkingu.
Díky tomu tady zatím nejsou zvyklí účtovat turistům nadsazené ceny a není potřeba se hádat o cenu za každou blbost. Tak třeba za dvě kila banánů jsem zaplatil asi 20 Kč, to samé za pomeranče, samosa (směs brambor, hrášku a koření zabalená v těstě ve tvaru trojúhelníku a usmažená v hluboké pánvi) tady stojí jen 3 Rs (1Kč!). Hotel Bandipur Guest house je sice na zdejší poměry drahý (100 Kč / noc), ale zato nabízí velice pěkné pokoje (nejčistší, jaké jsem v Nepálu zatím viděl) s výhledem do zeleného údolí a s vlastní sprchou (voda pouze studená, což ale nevadí, protože je kolem 25°C).

15. – 17.11. 2007

Tři dny trávím relaxací v Bandipuru. Ten se dá projít za necelou hodinu. V okolí je několik kopců, na které je možné vylézt a užívat si nádherné výhledy na pás Himalájí, který se táhne po celé šířce horizontu, a jen tak relaxovat nebo meditovat.
Počasí je krásné, celý den je čistá modrá obloha, teplota kolem 25°C, konečně můžu rozmrznout! V noci je tak 15°C a klidné spaní není rušené žádným hlukem z ulice, projíždějícími auty nebo diesel-agregáty.

Bandipur, velký fíkovník nad vesnicí

Věděl jsem, že budu mít dost času, a tak jsem si v Kathmandu koupil knihu Left For Dead, kterou napsal Beck Weathers, účastník expedice na Mount Everest v tragickém roce 1996. Byl členem expedice, kterou vedl Rob Hall, a který tam ten rok taky zemřel.
Weathers měl problémy s očima, které si nechal operovat laserem. V té době nikdo netušil, že laserem operované oči se budou v extrémních nadmořských výškách deformovat, takže byl skoro slepý.
Hall ho požádal, aby na něj počkal pod vrcholem, ale už se nikdy nevrátil. Když se začínalo stmívat a teplota klesla na -60°C, usoudil Weathers, že je čas jít dolů, ale chytila ho drsná bouře, viditelnost byla úplně nulová a on ztratil orientaci. Přidal se k několika ostatním horolezcům, kteří se vraceli z vrcholu na pokraji smrti vyčerpáním.
Byla mu velká zima na ruce. Ty se zahřívají tak, že se sundají dvoje ze tří rukavic, ruka se strčí pod oblečení proti hrudi, a až se zahřeje, rukavice se nasadí zpět. Co se stalo, když si rukavice sundal, mu ovšem vyrazilo dech. Kůže na ruce mu okamžitě zmrzla, i pod třetí silnou rukavicí. Když tam tak stál v šoku a koukal, co se stalo, vítr mu rukavice vytrhl z ruky.
Pak někdo prohlásil, že viděl hvězdy a ví, jak se dostanou do tábora. Pro všechny svitla naděje, ale Weathers nebyl schopen pohybu bez něčí asistence, a tak se rozhodli, že spolu s dalšími třemi horolezci, kteří na tom byli taky dost špatně, zůstanou tady a zbytek dojde pro pomoc.

Západ slunce nad Himalájema (Bandipur)

Bouře však neustávala a pomoc nepřicházela. Až ráno se podmínky zlepšily, a tak se jeden horolezec se třemi šerpy vydali na cestu. Našli Weatherse a Japonku Yasuko Namba, s obličeji pokrytými osm centimetrů silnou vrstvou ledu, se sotva znatelným pulzem. Nechali je tam jako ztracené případy, kterým už není možné pomoct.
Kolem 4h odpoledne, po 22 hodinách bouře v osmi tisíci metrech, se stal zázrak: Weathers otevřel oči. Byl ale stále úplně slepý. Nějakým způsobem se mu podařilo najít cestu do výškového tábora, kde se ke zděšení všech členů expedice vynořil z mlhy jako chodící mrtvola. Život si zachránil, ale přišel o celou pravou ruku a část levé, což pro patologa znamenalo značně přehodnotit svou kariéru.
V Bandipuru je mnoho základních a středních škol a většina domů slouží jako ubytovny. Vesnice je plná dětí, které svými počty značně převyšují dospělé. Angličtina se tady asi vyučuje všude. Bohužel i tak malý turistický ruch, jaký tady vládne, stačí k tomu, aby se tu začal rozmáhat nešvar typu „one bonbon, one rupee“…
Nedaleko vesnice je údajně největší jeskyně v Nepálu. Cestu k ní není snadné najít. Směrovky končí hned za vesnicí, a ta poslední navíc ukazuje špatným směrem. Typicky nepálské :-). Na každém dalším rozcestí je potřeba hádat a zkusit štěstí, ale není to žádná tragédie, už jen procházka místní krajinou je postačujícím zážitkem. O jeskyni tady vůbec nejde.

Relaxace

Nakonec jsem ji ale našel. Venku stojí klučina a vybírá vstupné 50 Rs a 150 Rs za průvodcovské služby. Bez něj by to bylo v jeskyni o hubu. Není tady vůbec žádné osvětlení, ani vybudované chodníky nebo lávky. Není jasné, kde končí peníze vybrané za vstupné, tady ale určitě ne.
Jeskyně je obrovská. Krápníkových útvarů je tady málo. Přicházíme k jednomu, který připomíná malé krystalky ledu. Jednu krystalku odlamuje a dává mi ji na památku. Ještě několik návštěvníků a budou turistům ukazovat jen díru v zemi.

Pokhara

Bandipur je sice krásné poklidné místo, ale po čtyřech dnech začínám cítit potřebu změny. Po snídani proto balím kufry a vydávám se k zastávce djeepů. Odjíždějí až když jsou plné. To znamená pět turistů, patnáct Nepálců, čtyři pytle s rýží, cementem, několik slepic, kufry, batohy a další zavazadla. Lidé sedí uvnitř, na střeše a visí na všech stranách auta jako hrozny vína.
Spolu se mnou tady je i Andrew, doktor z Kanady v důchodu, který usoudil, že život je pro důchodce v Kanadě moc drahý, a tak bydlí v pronajatém domě v Thajsku (za 3000 Kč na měsíc) a jednou za rok jede na čtyři měsíce do Nepálu. Umí dobře thajsky i nepálsky a mluví hlavně s mladýma kočkama, které dokáže po pár větách rozesmát. Nevím, co jim říká. Jedná mladá holka, která s námi jede v jeepu, a která se mu docela líbí, mu řekla, že je tlustý, a že zabírá místo pro tři lidi.
Andrew je na to zdá se docela háklivý :-). Když se ho pár dní na to jeden prodavač v Pokhaře zeptal, co snědl, že je takový tlustý, naštval se a odpověděl s notnou dávkou ironie: „hovězí!“ Prodavač se sice zasmál, ale ne mnoho lidí by to tady vzalo s humorem.
Osm kilometrů z Bandipuru do Dumre jedeme asi tři čtvrtě hodiny, cesta stojí jen 30 Rs. Přesedáme s Andrewem a ještě jedním Indem žijícím od narození v Anglii na autobus do Pokhary. Nejdříve se na nás nalepil nějaký podvodníček, který nám chtěl vnutit cestu minibusem. Andrew z toho nebyl nadšený, protože je tam málo místa a protože prý řidiči těchto minibusů nemají pud sebezáchovy. Vzdálenosti mezi Kathmandu a Pokharou jezdí skoro o polovinu rychleji než běžné autobusy a viděl několik havárií, dokonce se smrtelným zraněním.
Raději tedy čekáme na lokální autobus. Do Pokhary je to asi jen 70 km. Netrvá dlouho a přijíždí autobus, tak na něj máváme, aby zastavil. V tu chvíli jsem si všiml, že ten podvodník na něj mává, aby nezastavoval a jel dál. Myslel jsem, že mu v tu chvíli jednu vrazím. Něco sprostého jsem na něj česky zařval, ale autobus zastavil. Cesta nás přišla na pouhých sto rupií.
Andrew není v Pokhaře poprvé, je docela zabydlený v jednom pěkném hotelu, má tady dokonce i kolo a tráví tady hodně času. Pokhara se mu líbí. Jezdí sem už přes dvacet let. Když tady byl poprvé, nevedla sem ještě silnice z Kathmandu, a tak to celé šlapal pěšky.
Doporučil nám svůj hotel, který vypadá opravdu moc pěkně, je to obrovská udržovaná vila s krásnou poklidnou zahradou, velkou terasou na střeše a po dlouhé době horkou sprchou. Jsme ubytovaní ve čtvrti známé jako Lakeside, na břehu jezera Phewa Tal. Je to turistické gheto podobně jako Thamel v Kathmandu, několik velkých rozdílů tady ale je. Je tu hezky, čisto, relativní klid a nižší ceny. Obchody nabízejí v podstatě stejný sortiment. Jak říkají Nepálci: „Same, same…. But different!“. Ta druhá část rčení není pravdivá :-).


Výhled na Machhapuchhare, Sarangkot, Pokhara

Všichni říkají, jaké jsou odtud krásné výhledy na Himaláje, bohužel to není pravda. Přímo od Lakeside není vidět žádná hora a je potřeba vylézt na nějaký kopec v okolí, buď na Sarangkot nebo k World Peace Pagoda.
Co se mi líbí na Pokhaře, jsou její restaurace. Když přijdete po hlavní silnici Manswara, která vede přímo od autobusového nádraží, a dáte se vlevo, najdete spoustu krásných, ale předražených restaurací. Když se vydáte vpravo, najdete kulinářský ráj. Je tu hodně nepálských restaurací (nepálská kuchyně je ale strašně nudná a nezajímavá), italských, tibetských (nepálské v bledě modrém), ale hlavně – indické! Ty jsou fantastické a jídla s kuřecím masem vycházejí kolem 100 Rs. Kromě toho je na ulici možné koupit samosy po 5 Rs a další super levné a dobré snacky – něco tak typického pro Nepál, co v ulicích Thamelu vůbec neexistuje!
Večer sedíme s Andrewem na terase a popíjíme pivo. Je docela dobré, bohužel drahé – lahev 0,625l vyjde na 150 Rs (polovina ubytování). Přisedá si k nám Anglán (pamatuju si pouze příjmení – Parkinson), který tady cestuje po Nepálu a sbírá podklady pro knihu o Maoistech. Říká, že sám není komunista, ale zdá se být silně nakloněn jejich straně. „V rámci možností, které místní lidé mají“, tvrdí. Myslíme si, že jeho kniha nebude nestranná a bude čtenářům nutit svůj pohled na věc. Za pár dní odjíždí do Kambodže, Andrew vtipkuje, že po tomto výletu své názory na komunizmus určitě přehodnotí :-).

19.11.2007, PO

Jelikož z Lakeside resortu nejdou vůbec vidět hory, kvůli kterým jsem tady přijel, vydávám se na kopec, kde leží vesnice Sarangkot. Tady by měly být ty nejlepší výhledy. Cesta vede nejdříve po břehu jezera proti směru hodinových ručiček, a pak pokračuje nepřetržitým stoupáním až na vrchol ve výšce 1592m, jen o deset metrů nižší než Sněžka. Při pohledu na nedaleké osmitisícovky se to zdá směšně nízko. Nahoře jsem za dvě a půl hodiny.
Na nejvyšším vrcholku stojí vojenská základna s pozorovatelnou a několika satelitními anténami. Fotit vojáky není dovoleno. Výhledy z betonové rozhledny jsou pěkné. Hory jsou relativně blízko, ale není vidět tak široký pás jako v Bandipuru. Přesto jdou vidět Dhaulagiri (8168m), Annapurna 1 (8091m), Jižní Annapurna (7219m), Himchuli (6444m), Machhapuchhare (6993m), která se jeví jako největší ze všech a má nezaměnitelný dokonalý pyramidový tvar, Annapurna 3 (7555m), Annapurna 4 (7525m) a Annapurna 2 (7939m). Nechápu, proč se všechny hory musejí jmenovat Annapurna, asi jim došla fantazie při hledání názvů.
Na vyhlídce potkávám manželský pár z Kanady, tedy Skota Owena McIlhenneyho a jeho nepálskou manželku, kteří se tady poznali. Owen tehdy v rámci dobrovolnických programů pracoval jako projektant vodních a zavlažovacích staveb. Teď slaví 25 let od výročí svatby a poprvé po této době vycestovali do Nepálu navštívit rodnou zemi jeho ženy, pronajali si karavan i s řidičem (cizinci nemají v Nepálu právo řídit vozidla) a objíždějí všechna místa, kde se poprvé potkali, kde měli první rande a tak. Jejich ambiciózní a zřejmě ne příliš levný program zahrnuje taky vrtulník, který je vyveze až do Tengboche ve výšce 3860 metrů, odkud půjdou pěšky zpět do Namche Bazaru a do Lukly.
Moc se mi to nelíbí, není dobré najednou přeletět do takové nadmořské výšky. Když jsem přijel domů, našel jsem Owenovu firmu na internetu a poslal mu email, jestli vše dobře dopadlo. Dodneška jsem nedostal žádnou odpověď.
Nabídli mi odvoz do Pokhary, kde mě vyhodili ve starém městě. Bohužel tady není nic zajímavého. Ulice jsou víceméně prázdné. Ani architektura není nijak zajímavá. Takhle tedy musejí vypadat všechna města, kde není žádný turistický ruch. Všichni turisti se zdržují v oblasti Lakeside. Jediné místo, které mě zaujalo, bylo lokální autobusové nádraží, které připomínalo spíše vrakoviště autobusů.
Cesta zpět do Lakeside je dlouhá, ale aspoň mám možnost trochu pozorovat místní život. Na večeři si dávám vynikající chicken tikka za 100 Rs! Od šesti do osmi hodin je plánovaný každotýdenní výpadek elektřiny, který se odehrává pravidelně v neděli a pondělí. Už jsem slyšel hodně historek od turistů, kteří na to nebyli připraveni a nikdo je neinformoval, takže k výpadku došlo zrovna uprostřed dlouhého rozepsaného emailu domů :-).

20.11.2007, ÚT

Po snídani mířím ke břehu Phewa Tal. Dělá se opět krásné počasí. Loďkou se přepravuji na protější břeh za nesmluvní cenu 250 Rs. Vyděrači! V lodičce jsem sám, na břehu stojí spousta místních lidí. Nechápu, proč je taky nenaloží.
Odtud vede cestička lesem vzhůru k World Peace Pagoda. Prý tady v minulosti došlo k mnoha přepadením turistů, proto se mám na pozoru. Cesta nahoru trvá asi 45 minut. Pagoda je sice hezká, ale výhedy od ní jsou mnohem zajímavější. Krásný výhled na jezero, celou Pokharu včetně Lakeside a hlavně – Himaláje. Ty jsou o něco více vzdálené než na vyhlídce v Sarangkotu, zato je pohled obohacen o odraz zasněžených vrcholků na hladině jezera.


Machhapuchhare z vyhlídky u World Peace Pagody

Zpět se vracím delší, asi 2km dlouhou cestou lesem na opačnou stranu Lakeside, k Damside, kde je jezero zakončeno přehradní hrází. Tato cesta je sice delší, ale procházka je příjemná a není potřeba se přepravovat lodí na druhou stranu. Ještě nedávno, během potyček s Maoisty, kdy rapidně poklesl turistický ruch v Nepálu a policie měla dost vlastních problémů, zde docházelo k přepadáváním, ale v současnosti se podle mě není čeho bát, možná jsem jen přehnaně paranoidní.
Z Damside je to k hotelu ještě další dva kilometry, a když tady přicházím, jsem už dost hladový a zchvácený horkem, ale dávám přednost obědu před sprchou. V podvečer si na terase opět dáváme s Andrewem pivo.

21.11.2007, ST

Je čas ukončit idylku a vrátit se zpět do Kathmandu. Bandipur byl nejlepší, co se týká ubytování, lidí, cen, okolí, prostě celkové pohody. Pokhara je zase nepřekonatelná v jídle. Na ulici se prodávají samosy a další zajímavé snacky, pomeranče, manga, papaye a jiné druhy ovoce za vynikající ceny. Snažím se přijít na něco zajímavého na Kathmandu, ale nic mě nenapadá… Nějak mě atmosféra tohoto města nezaujala, když ji srovnám například s městy Fés nebo Marrakech v Maroku.
Cesta do Kathmandu turistickým busem začíná v 7:30 na autobusovém nádraží Mustang Chowk. Na vedlejší sedadlo jsem vyfasoval nějakého nosiče, který se asi právě vrátil z několikatýdenního treku v horách a smrdí jako jak. Snažím se tlačit na okno, odkud jde trochu čerstvého vzduchu.
Na první zastávce na svačinu za mnou přichází šofér, jestli bych si nepřesedl do autobusu konkurenční společnosti, který tady parkuje vedle, aby se ostatní lidi, kteří tady stojí v uličce, mohli posadit. Klasický nepálský fenomén, kdy prodají více jízdenek než kolik mají sedadel v autobuse. S radostí nabídku přijímám a portýr byl vyměněn za krásnou mexičanku, která tady cestuje na vlastní pěst.
Když dorážíme do Kathmandu, trvá další hodinu, než se dostaneme přes hustý provoz a totální dopravní chaos na autobusové nádraží, kde jsme kolem třetí hodiny. I když jsme kousíček od Thamelu, zaparkovali jsme na takovém místě, které jsem nikdy neviděl, takže jsem netušil, jak je to daleko a musel si vzít taxíka. Tentokrát se nenechám přesvědčit, aby mě zavezl do nějaké podobné hnusné a předražené díry jako posledně a jedu najisto do hotelu Diplomat, který mi doporučila česká skupinka v Himalájích.
Hotel je docela dobrý a za 300 Rs mám pokoj s vlastní sprchou. Oproti Pokhaře je to ale stejně díra :-). Zbytek dne se již jen tak bezcílně toulám ulicemi Thamelu. Není tady jediné místo k odpočinku! Žádné lavičky, žádné parky. Jediná zahrada Garden of Dreams, asi pět minut chůze od Thamelu, si účtuje 160 Rs za vstup!

22.11.2007, ČT

Beru taxi a jedu do Pashupatinath. Taxikáři jsou stejní zloději snad všude na světě, ale oni nevědí, že tady nejsem první den, a tak smlouvám cenu z původně vyřčených 200 Rs na 120 Rs. Kniha sice říká 100 Rs, ale je rok a půl stará a ceny benzínu šly v poslední době nahoru, tak jim nechávám trochu rezervu.
Tak dotěrné otravy, jací jsou v Pashupatinath, jsem ještě nikdy neviděl (v Nepálu). Hned co jsem vystoupil z taxíku, se na mě nabalila skupinka dětí a šli se mnou snad 300 metrů a pořád dokola opakovali jako zaseknutá deska „hello money“. Já jim na to odpovídám „hello KIDS“, ale nerozpoznali v tom můj suchý humor, tak je po chvíli prostě jenom ignoruji. Dali pokoj až u kasy.


Pashupatinath

Předtím se ke mně přisál nějaký podvodník, který tvrdil, že když mu dám jen polovinu vstupného, tak mě zavede do Pashupatinath nějakou dírou v plotě. To víš, že jo. Já ti teď dám 100 Rs, ty pak na mě zavoláš policii nebo nějaké hlídače, kteří mě donutí zaplatit ještě jednou celé vstupné 250 Rs. Protože jdou peníze ze vstupného do opravy památek (alespoň se tak bláhově uklidňuji a odůvodňuji si tak vynaložené peníze za vstup někam, kam musí platit pouze bílí turisti, zatímco všichni ostatní mají vstup zdarma), považuji to za podvod a ani se k němu nechovám slušně, prostě ho drsně posílám do prdele. Stejně se chovám i k dealerům drog.
Pashupatinath je v Nepálu nejsvatějším hinduistickým místem a jedním z nejdůležitějších chrámů zasvěcených Shivě na celém subkontinentu. Je postaven na břehu svaté řeky Bagmati River a přitahuje věřící a sadhy (hinduistické svaté muže) z celé Indie.
Stejně jako Varanasi na Ganze v Indii je Pashupatinath populárním kremačním místem. Spalovací ghaty (nazývané Arya Ghats) jsou umístěny hned před chrámem a jsou rozděleny na ohniště pro bohaté a pro chudé. V podstatě v nich není žádný rozdíl. Zde bylo taky pohřbeno deset obětí masakru královské rodiny, který se odehrál 1. června 2001. Mladý opilý a zfetovaný princ postřílel na rodinné slavnosti devět členů královské rodiny, nakonec sám sebe potrestal a namířil zbraň i proti sobě. Všechno údajně kvůli tomu, že pokrytecká rodina neschvalovala jeho techtle mechtle s dívkou z nižší kasty.


Kremační ghaty, Pashupatinath

Téměř nepřetržitě tady probíhají nějaké kremace. Pro Evropany je to neskutečně podivná podívaná. Tělo staré maximálně čtyři dny sem přinesou zabalené v několika vrstvách bílých hadrů, náhodně z něj strhají různé části oděvů a odhodí je do řeky. Tělo se položí na připravenou hranici, do úst se vloží nějaká zapálená látka, přikryje se dalším roštím a dřevem a škrtne se sirkou.
Celé proceduře přihlíží seskupená rodina bez jediného slova nebo projevů citů, prostě tam jen tak stojí, jako kdyby koukali, jak se připravuje táborák na opékání špekáčků. Když se ujistí, že oheň dobře hoří, odejdou pryč.
Tělo tady pak hoří 24 hodin (dedikovaný zaměstnanec neustále prošťouchává popel a přikládá pod kotlem), potom se všechen popel smete do řeky, kde se koupou svatí muži a ženy tu perou prádlo. Scéna jako ze středověku. Ani nemusím říkat, jak je vzduch nepříjemně prosycen ostrým pachem spáleniny a hustým šedým dýmem.
Největší otravové tady jsou průvodci a prodavači náboženských a meditačních relikvií. Jeden obzvlášť dotěrný průvodce se na mě nalepil. Mají tady fakt dobré metody. Přišel ke mě, pozdravil a s úsměvem na tváři se mě ptal, odkud jsem, a pak začal sám od sebe vykládat o tamtom chrámu, tamtěch gompách, pohřebních obřadech… Já mu slušně říkám, že průvodce nechci, a že se raději procházím sám. To pochopil tak, že chci smlouvat o ceně (chytrému napověz, hloupého trkni, ale tady toho byste museli ukopat do bezvědomí :-)). Začal tedy snižovat cenu a prodlužovat délku prohlídky. Já jen kývu hlavou, že ne. Nakonec sám sebe dokázal vyhecovat na 1,5h dlouhou prohlídku za 100 Rs (což není špatné :-)). Já mu pořád říkám, že svůj názor nezměním a průvodce nechci.
To jakoby neslyšel. S cenou byl spokojen, a tak začal zase vykládat něco o chrámech. Já jsem koukal prakticky skrz něj. Vždy když jsem chtěl udělat nějakou fotku, postavil se mi přímo před foťák jako nějaký svatý, tak jsem ho musel obejít z druhé strany. Mezitím jsem mu nejméně stokrát zopakoval, že nemám zájem a už jsem se začal tvářit i vyjadřovat nepříjemně. On si nedal pokoj. Když mě takhle doprovázel asi deset minut (aniž bych jeho vyprávění věnoval pozornost), zeptal se mě, ok, kolik mi zaplatíš?
Říkám, že nic, že průvodce nechci (trpělivost mi právě došla). On že kolik mu dám za poskytnuté informace. NIC! Já jsem se o žádné informace neprosil a od začátku jsem říkal, že žádného průvodce nechci. V duchu jsem si říkal, že tato konverzace nikam nevede a jeden z nás asi není normální. A začala otřepaná písnička: „Víš, já jsem chudý student, potřebuji si vydělat peníze, blablabla, dal jsem ti spoustu informací, tak bys mi mohl dát něco na oplátku. DEJ MI NĚCO OD SRDCE“. Tak jsem ho hezky od srdce poslal do prdele. Jeden turista s kamerou v ruce tuto scénku nějakou chvíli pozoroval z povzdálí a celou dobu se smál.


Pashupatinath

Od Pashupatinath se dá docela hezkou procházkou (dvacet minut) dojít do čtvrtě Bodnath, kde je největší stupa v Nepálu. Kolem jejího kruhového půdorysu je vytvořeno takové náměstí, které působí úplně odlišným dojmem než ostatní části Kathmandu – klidné a čisté, příjemné místo, obchůdky se suvenýry a náboženskými pomůckami, restaurace s terasami. Pro Tibetské mnichy je to nejvýznamnější památka, kromě stupy je poblíž i hodně chrámů a budhistických škol.
Narážím na dalšího podvodníka. Ten ale stál za to a jeho metodu jsem ještě neznal :-). Přisedl si ke mně na lavičku, a že prý by se mnou chtěl udělat interview pro časopis (no vida, moje pověst mě předchází!). Ptám se, jaký to je časopis. Vytahuje výtisk nějakého místního čtvrtletníku v angličtině. Vypadá to jako Nový prostor, nebo něco takového. Nalistoval stránku, na které se hrstka turistů vyjadřuje ke svému pobytu v Nepálu.


Sadhové, nebo jak jim říkám já - šášové

„Zeptám se vás na dvě otázky. Jmenujte jednu věc, která se vám na Nepálu líbí, a jednu, která se vám nelíbí.“ Plácl jsem nějaký žvást. „VERY good answer, sir! Teď kdybyste byl tak laskav a poslal nám do redakce na email svou fotografii“. A pak to přišlo: „Abychom pokryli náklady na tisk, kupte si jeden výtisk našeho časopisu.“ Nechci, říkám, ale díky. „Ale pane, stojí jen 400 Rs…“ Spadla mi čelist. „Děláte si legraci? Za pár stránek novinového papíru? Zaplaťte si to z reklamy!“ S okamžitou platností jej posílám pryč a už se s ním nebavím. Musím ale ocenit jeho vynalézavost, s takovou originalitou jsem se ještě nesetkal.

23.11.2007, PÁ

Poslední den mé cesty. V kapse posledních pár rupií, platím hotel a ještě se vydávám na prohlídku nejslavnějšího chrámu v Nepálu – Swayambhunath, tzv. opičí chrám. Je to pár kilometrů od Thamelu, taxi jsem usmlouval na 100 Rs. Chrám stojí na kopci, pod kterým prodávají hladovějícím poutníkům samosy a další vynikající po domácku ukuchtěné jídla. Za 30 Rs dostávám dvě placky plněné mletým masem.


Tento mnich asi nežije z jednoho zrnka rýže denně

Chrámy mi tady připadají všechny stejné, ničím nepřekvapí, liší se pouze velikostí a prostředím, ve kterém jsou umístěny. Výhledy na Kathmandu od chrámu by mohly být pěkné, ale celé město je ponořeno do mlhy (nebo smogu?).
Avizované muzeum přírodní historie se strašidelnými sbírkami živočichů nakládaných v octě je k mému zklamání zavřeno a vypadá, jakoby jej už 15 let nikdo nenavštívil. Při pohledu skrz špinavé okno na skleněné nádoby plné prapodivných živočichů si představuji příšery, které vždy v noci v muzeu ožijí a terorizují město.

A to je vše přátelé!

Tím končí má cesta do Nepálu, odpoledne sedám na letadlo Qatar Airways. Tentokrát nebudu psát žádné zdlouhavé hodnocení, něco takového se musí zažit na vlastní kůži. Někomu stačí vidět Nepál jednou, mnoho turistů se ale rádo vrací. Pro trekkery a alpinisty je to ráj na zemi, takové horské scenérie nejsou nikde jinde na světě.
Všichni Nepálci tvrdí, že Nepál je chudá země. Andrew tvrdil, že Nepál je bohatá země, pouze Nepálci jsou chudí. Mají tady krajinu a kulturu, na kterou se jezdí dívat lidé z celého světa, poutní místa, kam se stahují věřící z celé Indie a dalších států Jižní Asie. Lidé by mohli být bohatší, kdyby dokázali více využívat obrovský turistický potenciál (například jiná místa než hory neumějí skoro vůbec prodat - viz Bandipur), a kdyby je v tom vláda trochu podporovala, ale ta je neschopná a nedělá pro to nic.
Doufejme, že současná stabilizovaná situace vydrží co nejdéle a turistický ruch se bude nadále rozvíjet, neboť tvoří pro Nepálce hlavní zdroj příjmů.

Namaste!

Okomentovat

2 Komentáře

Anonymní píše…
To je ale počteníčko.A ty fotky! No to je nádhera!Také se chci do Nepálu podívat,ale bohužel s CK.Jinou možnost nemám.Je mi 57 let a anglicky umím akorát pozdravit.P.S.trochu mně vystrašila horská nemoc.
Přeji hodně cestovatelských zážitků a šťastné návraty.Alena
kumari píše…

Thanks for sharing, I will bookmark and be back again










Laserové pruvodce svetla