Nepál 2007 - část 1.

Himalaya 2007, část 1.

Mají-li se dát lidé do pohybu, musíte dát hlas jejich nejhlubším touhám, inspirovat je, aby uvěřili, že dokáží slézat hory, o kterých panuje názor, že jsou příliš vysoké. (David Gergen)

Lobuje, 4910 m, 6.11.2007

Lobuje je shluk několika chat v nadmořské výšce 4910m. Nacházíme se už jen několik hodin cesty od Gorak Shepu, poslední osady na treku do základního tábora Mount Everestu. Není to moc pěkné místo. Rozházené haraburdí, lidské a zvířecí výkaly, které znečišťují potok protékající osadou, odpadky. Máme strach si tady nabrat vodu a musíme si vystačit s tím málem, které máme v lahvi a doufat, že cestou narazíme na jiný zdroj. Balená voda je v těchto výškách docela luxus a litr vyjde v přepočtu na 70 Kč.
V noci byla pořádná zima, nádoby s vodou, které stojí venku, jsou zamrzlé. Hygiena prakticky nulová. Nadmořská výška se začíná projevovat na mé fyzické kondici, při chůzi jsem velmi rychle unavený, musím jít pomalu, dělat časté přestávky a příliš nespěchat, jinak pociťuji mírné točení hlavy. Už dva dny mě trápí bolesti hlavy, které přicházejí během treku a většinou odezní odpoledne po několika paralenech a velkém kotli horkého čaje. Přisuzuji je částečně nadmořské výšce a částečně dehydrataci. Ráno jsem se probudil opět s bolestmi, proto se dopuji paralenem a doufám, že to přejde. Gerhard se na rozdíl ode mě cítí dobře a žádné příznaky horské nemoci na sobě nepozoruje. Uvidím, jak se budu nahoře cítit, podle toho se pak rozhodnu, jestli se vrátím ještě dnes nebo až v následujících dnech.
Cesta z Lobuche začíná mírným stoupáním, po půl hodině míjí Pyramidu (italské výzkumné centrum pro studium velkých nadmořských výšek a jejich vlivu na lidský organizmus, a počasí), pak se stoupání začíná přiostřovat, až končí přechodem několika vysokých ledovcových morén, za kterými se nachází Gorak Shep, dvě ubytovny ve výšce 5140 metrů.
Do Gorak Shepu přicházíme po necelých 3 hodinách chůze všichni společně: Gerhard, Elke, Valeria, Don a já. My s Gerhardem se hned po ubytování vydáváme na Kala Patthar, kamenitý vrchol, který se tyčí hned nad Gorak Shepem, ze kterého jsou nádherné výhledy, ostatní volí více relaxační trek do základního tábora Mount Everestu. Pro Kala Patthar jsem se rozhodl z toho důvodu, že základní tábor je v podstatě jen hromada kamení, odkud není Everest ani vidět, a pokud se zítra nebudu cítit dobře, mrzelo by mě, že jsem se nedostal na Kala Patthar a přišel tak o zlatý hřeb celého treku.

Gorak Shep, ubytovna v 5110m

Z chaty vyrážíme po krátkém odpočinku těsně po 11h. Výstup na Kala Patthar (v překladu „černá skála“) je velmi namáhavý a celou dobu vede strmým stoupáním, až končí kamenným náspem ve výšce 5545 metrů. Ke konci už jsem tak unavený, že po každých dvaceti metrech musím minutu odpočívat. Srdce mi v těchto výškách bije v klidovém stavu dvojnásobnou rychlostí, která se při výstupu ještě zvyšuje, dech se taky zdvojnásobil a místy musím zastavit jen proto, abych popadnul dech a dostatečně se vydýchal. S každým přibývajícím výškovým metrem se zase zvětšuje bolest hlavy a už teď jsem pevně rozhodnutý, že tady strávím jen jednu noc a zítra hned ráno mířím dolů. Paraleny už přestávají zabírat.
Vrchol Kala Pattharu jsem dosáhl v 13:30h. Gerhard se zdá být v mnohem lepší kondici a byl zde o třicet minut dříve. Jde vidět, že má dobře natrénováno. Se svými kolegy z práce často jezdí do Alp, kde podnikají několikadenní treky. Některé jeho historky jsou velmi zajímavé a dobrodružné. Má taky zkušenosti s vysokohorskou turistikou, v Himalájích je už podruhé. Jeho první cesta vedla na Annapurna circuit trek. Vystoupali příliš rychle do velké výšky a polovina jejich skupiny včetně něj se potýkala se silnými příznaky horské nemoci. Byli nuceni počkat několik dní na stejném místě, aby se jejich organizmy stihly dostatečně aklimatizovat, všechny příznaky pak odezněly a mohli pokračovat ve výstupu.

Na vrcholu Kala Patthar („Černé skály“ - 5545m)

Kala Patthar je úžasné místo. Nabízí opravdu krásné výhledy na okolní hory, jímž dominuje Nuptse (7861m) se svou zakřivenou špičkou, nalevo od něj Lhotse (8414m), a pak už přechází do South Col, South Summit a černý skalnatý pyramidový vrchol Mount Everestu (8850m). Panorama doplňují Ama Dablam, Taboche, Changtse, Khumbutse a Lingtren. Přímo pod námi je mohutný ledovec Khumbu, na jehož levém okraji se jako několik barevných teček tísní stany základního tábora Everestu.
Jsme rádi, že jsme došli až sem. Překonal jsem svůj osobní rekord v nadmořské výšce o 145 metrů, který zatím držel ledovec Pastoruri v národním parku Huascarán v Peru se svou výškou 5400 metrů. Je potřeba ovšem říct, že do 5000 metrů nás vyvezl autobus a zbytek cesty nám pomáhalo překonat žvýkání lístků koky :-). Nejvyšší vrchol, který jsem musel poctivě vyšlapat, byl Jebel Toubkal v Maroku (4167m), nejvyšší hora Severní Afriky. Výstup tehdy začínal v 1740m.
Děláme několik fotek a sledujeme, jak se převalují mraky a střídavě zakrývají různé části pohoří. Počasí nám ale vyšlo. Fouká docela silný vítr a bolesti hlavy neustávají, proto říkám Gerhardovi, že raději začnu sestupovat dolů. Všehovšudy jsem na nejlepší vyhlídce svého života strávil pouhých dvacet minut. Gerhard vydržel na vrcholku ještě o deset minut déle a v polovině sestupu mě doběhnul.

Výhledy z vrcholu Kala Patthar („Černé skály“ - 5545m)

Zbytek dne trávíme v chatě namačkaní uprostřed společenské místnosti co nejblíže ke kamnům, popíjíme čaj a bavíme se s Valerií, Elke a Donem, kteří dnes navštívili Everest Base Camp. Výhledy neměli skoro žádné, ale měli možnost si prohlédnout zblízka ledovec Khumbu a nasát atmosféru základního tábora, který momentálně obývají členové Thajské expedice. Zítra prý chystají útok na vrchol.
Následující den ráno se probouzím, jak jinak, se silnými bolestmi hlavy. Není o čem přemýšlet, dnes musím sestoupit minimálně o 500 výškových metrů níže. Elke se rozhodla jít se mnou, asi už se jí začíná stýskat po Axelovi, který na ni čeká ve vesnici Pangboche vzdálené odtud celý den chůze. Axel s námi došel až do Dukhly, ale v noci začal pociťovat dost silné příznaky horské nemoci a rozhodl se jít dolů. Celou noc nespal, zvracel, bolela ho hlava a chodil jako opilý.
Gerhard zůstává ještě jeden den, cítí se fit a nemá žádné příznaky. Po osmi společných dnech trekování se tedy loučíme, vyměňujeme si pozvání a těšíme se, že se zase někdy potkáme, třeba na nějakém treku v Alpách. V tu chvíli nás ani nenapadlo, že k tomu už nikdy nebude příležitost.
Zatímco my s Elke sestupujeme přes Lobuje a Dughlu, kde se rozdělujeme (já mířím do Dingboche, Elke do Pangboche), Valeria s Donem stoupají na Kala Patthar, Gerhard se vydává sám do základního tábora. Cesta tam a zpět zabere asi šest hodin. V následujících dnech se chce dostat přechodem sedla Cho La do vesnice Gokyo, která je druhým nejpopulárnějším cílem mnoha trekkerů s výhledy na Everest.
Do Gokya se Gerhard bohužel už nikdy nedostal.

Mount Everest

Mount Everest není svým vzhledem nejzajímavější hora, je ale nejvyšší, proto už po celé století přitahuje dobrodruhy a horolezce z celého světa. Dlouhou dobu se udávala nadmořská výška 8848 metrů, ale teprve až před několika lety společnost National Geographic Society pomocí GPS měření zjistila, že je ještě o dva metry vyšší. Taky změřili, že vrcholek Everestu ujíždí šest centimetrů severovýchodně za rok, tedy do Číny.

Mount Everest (8850m), pohled z Kala Pattharu

První výstup na Everest podnikl George Mallory a Andrew Irvine v roce 1924, ale nikdy už se nedostali dolů. V roce 1999, po 75 letech, byla objevena jejich těla blízko pod vrcholem, ale nikdy už se nikdo nedoví, jestli tehdy dosáhli vrcholu nebo ne.
První úspěšný výstup se podařil v květnu 1953 novozélanďanu Siru Edmundu Hillarymu a jeho společníku Sherpovi Tenzingu Norgayovi. Poté co se vrátili dolů, odchytili Tenzinga nějací lidé a po dlouhém rozmlouvání jej přinutili, aby podepsal dokument (v té době byl ještě negramotný), ve kterém prohlašoval, že dosáhl vrcholu jako první a Edmunda Hillaryho doslova vytáhl nahoru na laně. Komunistická strana to pak zneužívala ve své propagandě. Tenzing se ve své zemi stal uctívaným bohem a Edmund Hillary byl královnou pasován do rytířského řádu.
Kromě kvalifikovaných a zdatných horolezců Everest přitahuje taky spoustu cvoků. Mezi ty nejblbější patří určitě Angličan Maurice Wilson, který se rozhodl havarovat s letadlem Gipsy Moth v polovině hory a zbytek nahoru dojít pěšky, přičemž mu nestál v cestě ani fakt, že nevěděl nic ani o létání, ani o lezení po horách. Našli ho zmrzlého poblíž třetího výškového tábora, oblečeného jen v lehkém svetříku. Teploty pod vrcholem mohou dosahovat až minus sedmdesát stupňů!
Další skupinka Britů se rozhodla jít až do základního tábora, aby se zde mohli utkat v nejvyšším zápase rugby na světě. Prohráli.
Můj oblíbený rekord vytvořili opět dva Britové (asi mají nějaké národní komplexy z jejich nejvyšší hory Ben Nevis – 1344m), kteří se rozhodli vystoupat do základního tábora a uspořádat extrémní žehlení. Zajímavý sport. Všem, kteří by se snad chtěli účastnit něčeho podobného, vzkázali, že jsou důležité tři faktory: „několik piv, opilecká sázka a ukradené žehlící prkno“.
Další rekordy na Everestu zahrnují první výstup bez kyslíku (1978), první výstup s umělou nohou (1998), první sjezd na lyžích (2000), první výstup slepého horolezce (2001), nejmladší člověk (16 let), nejstarší člověk (64 let) a nejrychlejší výstup (osm hodin). V roce 1999 strávil na vrcholu Sherpa Babu Chiru 21 hodin bez kyslíku.

Plánování

Automobilové závody, býčí zápasy a horolezectví jsou pravé sporty. Všechno ostatní jsou jenom hry. (Ernest Hemingway)

Jako malý kluk jsem měl v pokoji na stěně velký plakát Everestu, nasvíceného v oranžovém světle zapadajícího slunce. Nikdy by mě nenapadlo, že se tam jednou budu moct podívat, bylo to místo tak exotické a vzdálené, že jsem jej ani nepovažoval za něco reálného, jakoby existovalo někde v jiném paralelním vesmíru.
Když jsem si letos vybíral dovolenou, chtěl jsem jet někam do hor. Skotsko, švýcarské nebo italské Alpy… Pak jsem si ale vzpomněl na ten plakát, a věděl jsem, že od cesty do Nepálu mě může odradit jen špatná politická situace v zemi, proto jsem sedl k internetu a snažil se vyhledat všechny zprávy z Nepálu za poslední tři roky.
Zdálo se, že po drsných bojích s komunistickými Maoisty, během kterých zahynula spousta civilistů a občas i nějací turisté, se situace uklidnila, Maoisté dostali několik míst ve vládě a v parlamentu a vláda s nimi uzavřela příměří. Zahraniční pozorovatelé se ale obávají, že takto klidná situace nemůže dlouho vydržet a je otázkou řádově několika let (dvou až tří), kdy se tam zase semelou, takže se teď zdála být ideální doba vycestovat.
Na druhou stranu, i v době největších nepokojů byli málokdy postižení turisté. Maoisté většinou vyhazovali do vzduchu policejní stanice nebo vládní budovy, občas zaútočili na infrastrukturu ve vzdálenějších oblastech a místa s největším výskytem turistů nechávali na pokoji. Sami se nechali slyšet, že na turisty útočit nebudou, a ti že jsou v zemi vítaní. Jediné místo, kde s Maoisty přicházeli turisté pravidelně do styku, byly stezky v horách, kde od nich vybírali „vstupné“, ze kterého si pak financovali své rozbroje. Občas se vyskytly historky, že nějací turisté sem tam odmítli zaplatit a šeredně si to odskákali. Každý, kdo zaplatil, dostal dokonce stvrzenku.
Sezóna v Nepálu trvá od března do května, pak je monzunové období, a na podzim od září do konce listopadu je druhé okno, kdy je dobré počasí. Na podzim je čistší vzduch a jsou lepší výhledy na hory, na jaře je tepleji a v údolích všechno krásně kvete, na druhou stranu mnohé sedla jsou ještě pod sněhem a mohou být neprůchodné. Díky tak krátké sezóně jsou na dlouhou dobu dopředu vyprodány všechny letenky. Půl roku dopředu, kdy jsem si zajišťoval letenky, byly nejlevnější lety už pryč, nakonec tedy letím s Qatar Airways za 32 tis. Kč.
Další věcí bylo nakoupit výbavu na trekking. Seznam věcí je na konci cestopisu. Zkušenosti ve vyšších polohách mi pak ukázaly, že by se hodil ještě jeden fleece a teplejší kalhoty, v nejvyšších polohách bývá hodně velká zima, ubytovny nemají žádné tepelné izolace, takže nám zamrzala voda ve flašce i na pokoji. Teplejší spacák by byl taky vhodný, ale na všech ubytovnách je možné si vyžádat přikrývku (pokud ji nedávají automaticky).
Jinak jsem měl vše potřebné, důležité je brát si opravdu jen to nejnutnější, člověk pak nahoře lituje každého gramu, který tahá na zádech zbytečně.

Kathmandu, 27.10.2007

Po 24 hodinách strávených v letadlech s přestupy ve městech Frankfurt a Doha konečně stojíme na nepálské půdě. U imigračních úředníků se nahromadila fronta lidí ze dvou letadel a postupuje velice pomalu. Víza se udělují na místě, naštěstí se jedná jen o formalitu, i když zdlouhavou. Dále je potřeba projít security checkem, ale zaměstnanci jsou velice laxní a většinu turistů pouští bez kontroly.
Před letištěm se ukazuje obrázek, který už jsem viděl mnohokrát. Taxikáři tady čekají jako supi na své zákazníky a doslova se o ně perou. Ceny jsou samozřejmě přemrštěné a 15-minutová jízda do Thamelu mě stojí 400 Rs (1 rupie = 0,33 Kč). Ostatní taxikáři sice vidí, že jsem už zaplatil, ale i tak se mě pořád snaží dostat do svého auta. Jsem tu první den, a tak každému slušně odpovídám „no, thank you“, ale vím, že za několik dní už budu podobné otravy přehlížet, jakoby byli neviditelní. Vím, že to není moc slušné, ale moje trpělivost vždy dříve či později dojde.

Úzké uličky v Thamelu

Thamel je čtvrť v Kathmandu, která je takovým turistickým ghettem. Všude samé obchody s trekkingovým vybavením (člověk by tu mohl přijet v podstatě nahý, všechno se tu dostane koupit, v mnohem větším výběru a s lepšími cenami než ve kterémkoliv outdoorovém obchodě u nás), suvenýry, restaurace a hotely, dokonce i noční bary s go-go tanečnicemi, kde za jeden drink utratíte tolik, co průměrný Nepálec nevydělá za celý měsíc. Bohužel ceny za ubytování a restaurace jsou taky docela přemrštěné.
Thamel je bludiště úzkých uliček a průchodů, ve kterém je velice jednoduché zabloudit. Ulice jsou plné lidí, projíždějících aut a šlapacích rikš, každý z nich hvízdá nebo troubí, kdykoliv někoho míjí, předjíždějí nebo když chtějí upozornit, že projíždí taxi, čili prakticky nepřetržitě. Do toho na mě neustále pokřikují všemožní pouliční nebo stánkoví prodavači.
Vzduch je prosycen výfukovými plyny (většina aut je cca 50 let starých, takže žádné karburátory), ostrými vůněmi vonných tyčinek, které se pálí v každém obchodě, nebo hnijícími odpadky, které se tu válejí všude.

Durbar Square, Kathmandu

Smysly pomalu přestávají zvládat ten obrovský nápor informací a vjemů na každém kroku a začíná mě z toho bolet hlava.
Podle Lonely Planet nacházím hotel Kathmandu Guest House, který byl kdysi první hotel v Kathmandu. Cena je bohužel vyšší (620 Rs) a za stejné peníze bych jinde sehnal něco lepšího, ale je to taková oáza klidu a pro začátek je to dobrá volba. Internet zde stojí 20 Rs za 15 minut, což mi nejdříve připadalo dobré, ale pak jsem v bočních uličkách Thamelu narážel na ceny 15 Rs za hodinu. Vstupní hala je zaplněna posedávajícími turisty, kteří sledují BBC nebo rugby na Eurosportu.
Jakmile jsem ubytovaný, jdu se projít do města. Do centra je to z Thamelu asi půl hodiny chůze. Po cestě míjím malé náměstí s prvním buddhistickým chrámem Kathesimbhu Stupa. Některé sochy, které jej obklopují, jsou staré až 1000 let. U nás by to byly prvotřídní památky, jejichž originály by byly ukryté v muzeu a vystaveny pouze kopie, ale tady se na nich sedí, serou na ně holubi a celých tisíc let se o ně nikdo nestará. Některé sošky jsou přebarvené už tolikrát, že tlusté nánosy barvy pomalu vyhlazují jejich tvary a připomínají spíš nabarvený neforemný šutr než nějakého boha.
Po chvíli jsem na hlavním náměstí Durbar Square. Na malé ploše je zde soustředěno velké množství chrámů a stup, vypadá to skoro jako v Rožnovském skanzenu. Chrámy jsou mnohdy postaveny na vysokých čtvercových pyramidových základech nabarvených na červeno a mají až trojnásobné střechy. Všechny jsou krásně zdobené vyřezávanými ornamenty a někde je možné zahlédnout i erotické motivy. Dělají to všichni se všema, zvířata nevyjímaje :-). Přímo přes náměstí vede docela silný provoz, takže to rozhodně není místo k relaxaci. Začíná se stmívat a zážitků bylo na první den až až, takže se sem ještě vrátím zítra.
28.10.2007, NE
V hotelu funguje i cestovní kancelář, u které jsem si včera koupil letenku do Lukly se společností Yeti Air, cena za zpáteční let je 200 USD. Oni vědí, jak ty turisty oškubat. Jiná možnost jak se dostat do Lukly je jet autobusem asi 10 hodin do města Jiri, kde silnice končí a je potřeba podstoupit 8-denní trek, během kterého se jde neustále nahoru a zase dolů, prý je to velmi únavné a nejsou zde žádné výhledy na hory. Jiní zase tvrdili, že cesta prochází pěknými vesničkami, nezkaženými turistikou, kde je možné poznat ten pravý venkovský život.
Odlet mám na zítřek, naštěstí se nepotvrdily obavy z přeplněných letů. Dnes se ještě můžu potulovat po Kathmandu. Řekl bych, že dva dny strávené v tomto městě naprosto stačí, když nepočítám další zajímavosti v Kathmandu Valley, jako Patan, Bhaktapur nebo Swayambhunath.
Různými bočními uličkami se dostávám opět na Durbar Square, dnes ale ode mě chtějí 200 Rs za vstup. Nepálci to mají samozřejmě zdarma. Na dvojí ceny narážíte v Nepálu úplně všude.
Procházím ještě jednou všechny chrámy a dělám spousty fotek, protože je lepší světlo než včera. Člověk ale nemá moc příležitostí si tady odpočinout nebo se soustředit na prohlídku, protože musí neustále odrážet desítky otravů, především prodavačů tygří masti (jakoby to byl ten nejpopulárnější nepálský vývozní artikl), dřevěných sošek bohů, různých náboženských relikvií, ale hlavně – turistických průvodců. Ti jsou obzvlášť dotěrní. Nemůžou pochopit, že mi stačí přečíst si to co je v knize. Ani třikrát zopakované NE pro ně neplatí jako dostatečná odpověď.

Durbar Square, Kathmandu

Ne všichni jsou ale takoví otravní. Jeden děda si ke mně přisedl, když jsem pozoroval rušný život z nejvyšší platformy jednoho z chrámů, a měl chuť si jen tak popovídat, aniž by za to něco chtěl. Vyprávěl, jak dvakrát navštívil Evropu, což je pro běžného Nepálce nedosažitelná věc, a jak hodně trekkoval v Himalájích, kde se živil i jako průvodce.
Připojil jsem se nenápadně k jedné skupince turistů (docela dobrý způsob, jak se zbavit průvodců), která právě vcházela do chrámu Kumari Bahal. Kromě krásně vyřezávaných staveb na nádvoří má ještě jednu zajímavost – bydlí zde žijící bohyně – Kumari. Je to taková nepálská zvláštnost. Legend je několik, jedna z nich tvrdí, že pedofilní král Malla, jehož vláda skončila v roce 1768, měl poměr s mladou dívkou, která následkem toho zemřela. Jako pokání pak začal uctívat mladou dívku jako bohyni.
Žijících bohyní je v Kathmandu Valley několik, ale Kumari je nejdůležitější. Je vybírána vždy z newarských kast zlatníků a klenotníků (Newarky jsou taky nejhezčí nepálské ženy). Obvykle je jí mezi čtyřmi roky a pubertou a musí splňovat 32 přísných kritérií typu barvy očí, tvarů zubů nebo barvy hlasu. Musí být narozena i ve správném znamení.
Jakmile jsou vybrány příslušné „kandidátky“, jsou posazeny do temné místnosti vyzdobené 108 buvolími hlavami, kde jsou vytvářeny strašidelné zvuky a běhají kolem nich chlapi v hrůzu nahánějích maskách. Nic z toho by nemělo vystrašit opravdovou bohyni, proto ta, která vydrží v ledovém klidu, je plně kvalifikovaná stát se Kumari. Poslední zkouška znamená vybrat mezi šaty ty, které patřily její předchůdkyni (podobně jako při procesu volby Dalai Lamy).
Jakmile je Kumari vybrána, je i s rodinou přestěhována sem do Kumari Bahal. Volební období Kumari končí, jakmile dostane první periodu nebo při nějaké nehodě ztratí větší množství krve. Poté ji společnost prakticky odkopne, upadá zpět v zapomnění a vrací se do stejně chudobného života, jaký vedla předtím. Dokonce to má ještě horší, protože lidé věří, že oženit se s bývalou Kumari přináší smůlu.
My jsme měli to štěstí Kumari zahlédnout, občas vykoukne z okna chrámu, ale jenom tam tak stojí, ani nepozdraví. No ještě by ji měli naučit slušnému vychování :-).

Zubní klinika, Kathmandu

Na oběd ochutnávám momo, což je taková nepálsko-tibetská specialita. Jedná se o zeleninovou směs zabalenou v těstě, které je podobné ravioli. Většinou se servírují dvě verze – vařené na páře nebo smažené. Zpočátku mi to velmi zachutnalo, obzvláště, když k tomu podávají ostrou chilli omáčku, ale stejně rychle se mi to později znechutilo…
Pak už jen tak bloumám uličkami v okolí Durbar Square, přičemž s přibývající vzdáleností se přeměňují v rozbořené ulice plné domů v tak špatném stavu, že po jejich zběžném zhlédnutí by kterýkoliv statik spáchal sebevraždu. Několik dní poté, co jsem odjel z Kathmandu, zde došlo k mírnému zemětřesení. Je až zázrak, že údajně žádný dům nespadnul.
Čím více se vzdaluji od náměstí, taky zjišťuji, že jsem na ulici jediný běloch, tak trochu znervózním a raději to stáčím zpět.